Kelly a Paul Eisenhauerovi přišli 30. dubna 2019 o dceru Sophii, která se narodila mrtvá kvůli problémům s pupeční šňůrou. Dítě bylo až do konce zdravé a vážilo 6 kilogramů a 11 uncí.
Kelly a Paul Eisenhauerovi mají zarámovanou fotografii své dcery Sophie, která se narodila mrtvá 30. dubna 2019. Posláním Kelly je nyní využít tragédii, která se Sophii stala, k pomoci ostatním a k prevenci
Kelly a Paul Eisenhauerovi si nechávají zarámovanou fotografii své dcery Sophie, která se narodila mrtvá 30. dubna 2019. Posláním Kelly je nyní využít tragédii, která se Sophii stala, k pomoci ostatním a zabránit dalším úmrtím v důsledku problémů s pupeční šňůrou.
Po dubnovém narození mrtvé Sophie se Kelly a Paul Eisenhauerovi vydali do poradny pro pozůstalé. Kelly se dozvěděla více o problémech s pupeční šňůrou, jako byl ten, který způsobil Sophiinu smrt v děloze.
Od smrti dcery Eisenhauerových Sophie se Kelly snaží zvýšit povědomí o nebezpečí komplikací spojených s pupeční šňůrou a o nutnosti jejich včasného odhalení, aby se zabránilo narození mrtvého dítěte.
Manželé mají ve svém domě v San Antoniu památku na Sophii, včetně vzpomínkového zajíčka, který je vyroben z deky, kterou by Sophii omotali, kdyby si ji měli přivézt z porodnice domů.
Kelly a Paula Eisenhauerovy zaskočilo, když v 53 letech otěhotněla.
Kelly a Paul Eisenhauerovi byli nadšeni, když se dozvěděli, že se stanou rodiči.
Její těhotenství v 53 letech bylo naprostým překvapením – ale nesmírně šťastným.
Jednoho dubnového rána, ve 35. týdnu těhotenství, se však Kelly dozví duši zdrcující zprávu, která jejím a Paulovým životem otřese v základech a navždy je změní:
Pupeční šňůra se zauzlila a pevně omotala kolem krku a hrudníku, čímž Sophii v děloze udusila.
Osm měsíců poté, kdy stále bojuje se zármutkem, si Kelly dala za úkol informovat veřejnost o nebezpečí nehod s pupeční šňůrou, při nichž dochází k přerušení průtoku krve k dítěti v důsledku zauzlení pupeční šňůry nebo jiných abnormalit.
Chce také rozptýlit stigma kolem narození mrtvého dítěte, téma zahalené mlčením a společenským nepohodlím.
„Lidé, kteří přišli o dítě, vám budou vyprávět stejný příběh, jak jim přestane zvonit telefon,“ řekla. „Lidé nevědí, co říct.“
Od chvíle, kdy přišla o Sophii, Kelly zjistila, že – v rozporu s obecnou moudrostí – nehody s pupeční šňůrou nejsou vzácné, „jen se o nich málokdy mluví.“
Ve snaze zvýšit povědomí o této problematice vyhledala pomoc porodníka v důchodu a výzkumníka z Louisiany, který napsal knihu „Tiché riziko“ o nebezpečí nehod pupečníku a o tom, jak by se dalo některým úmrtím s nimi spojeným zabránit.
Čtyři dny předtím, než se Sophie v nemocnici v San Antoniu narodila mrtvá, podstoupila Kelly ultrazvukové vyšetření plodu. Ten podle jejích slov nezjistil žádné problémy. Pak ale Sophie dostala trvalý záchvat něčeho, co Kelly považovala za škytavku. Zdravotní sestra ji ujistila, že se nic neděje – děti v děloze často škytají.
Druhý den ráno se Sophie přestala hýbat. To, co sestra označila za škytavku, mohlo být tím, že se Sophie snažila dostat kyslík prostřednictvím matčiny krve.
„Nebyla jsem o tom poučená,“ řekla Kelly, která se od té doby dozvěděla, že škytavka plodu je sice normální na počátku těhotenství, kdy se vyvíjí kapacita plic plodu, ale po 32. týdnu těhotenství může být známkou potíží a tísně.
Další ultrazvuk ukázal, že se Sophii zastavilo srdce. Ještě ten den byla porozena císařským řezem. Až na problém s pupeční šňůrou byla zdravá a vážila 6 liber a 11 uncí. Její tělíčko bylo růžové a vypadalo normálně, až na drobné podlitiny kolem krku a hrudníku od stlačení.
Kelly ji chovala hodinu, než se s ní rozloučila.
Před otěhotněním se Sophií bylo Kelly řečeno, že je v menopauze. Podle jejích slov měla být jejich „zázračným dítětem“.
Vzhledem ke svému věku Kelly kromě návštěvy místního rizikového porodníka podstoupila také genetické testy a další dohled v rámci prenatální péče.
Kelly byla očištěna od všech genetických problémů, na které existují testy. Věci, které mohou přispívat k problémům s pupečníkem, jako je nadbytek plodové vody nebo její nedostatek, se nevyvinuly. Jediným skutečným rizikovým faktorem byl její pokročilý mateřský věk, ale Kelly neměla žádné zdravotní potíže, jako je cukrovka nebo vysoký krevní tlak, které s tím souvisejí.
Plakající lékař
Osm měsíců, kdy nosila Sophii, bylo „nejradostnějším obdobím v našem životě“, řekla. „Kdybych měla křídla, mohla jsem létat.“
Myslí si, že ultrazvuk, který podstoupila čtyři dny před Sophiinou smrtí, mohl zachytit abnormality pupečníku, kdyby byl podrobněji vyšetřen nebo kdyby byla provedena magnetická rezonance plodu.
„Lékaři nemusí nutně hledat“ problémy s pupeční šňůrou, řekla.
Když druhý ultrazvuk zjistil, že Sophiino srdce přestalo bít, místní porodník – kterého Kelly nechce z důvodu ochrany soukromí jmenovat – byl stejně zdrcený. Lékařka začala plakat, když se hůlka pohybovala po Kellyině břiše.
„Můj porodník řekl: ‚Panebože, to ne. Je mi to tak líto. Není tam žádný srdeční tep.“
Kellyin manžel Paul, který byl v době, kdy se to všechno stalo, mimo město na konferenci, odcestoval domů s vědomím, že došlo k „mimořádné události“. Když tam dorazil, dozvěděl se tu strašnou zprávu.
Po Sophiině smrti začala Kelly pátrat po nehodách s pupeční šňůrou, číst blogy, články, knihy, lékařské výzkumné práce a mluvit s dalšími rodiči, kteří přišli o děti. Dozvěděla se, že Sophie mohla přežít, kdyby se na škytání pohlíželo jako na známku tísně.
Podle studií se ve Spojených státech každoročně narodí asi 26 000 mrtvých dětí.
Doktor Jason Collins, porodník v důchodu a zakladatel Pregnancy Institute ve Slidellu ve státě La., strávil 25 let výzkumem nehod pupečníku.
Ty představují asi 10 až 15 procent mrtvě narozených dětí. Collins se domnívá, že asi polovině z nich by se dalo předejít správným sledováním a zásahem.
V jedné ze svých publikovaných studií doporučil, aby lékaři pečlivěji sledovali své pacienty ohledně uložení a vývoje pupečníku pomocí ultrazvuku a magnetické rezonance plodu. A doporučil jim, aby pozorněji naslouchali svým pacientkám, když popisují změny v chování plodu, jako je například dlouhodobé škytání nebo výrazné zpomalení pohybů či hyperaktivita po 28. týdnu.
„Žádáme rodiče, aby byli sami sobě nejlepšími obhájci,“ řekl Collins, který některým pacientkám poskytuje vzdálené monitorování plodu pomocí speciálního zařízení, které se zaměřuje na příznaky možných potíží souvisejících s pupečníkem.
Collins přiznal, že ne všichni v lékařské komunitě s ním souhlasí, protože někteří se domnívají, že takové rozšířené sledování problémů s pupečníkem je nákladné, zbytečné a pro matky alarmující.
„Existuje mnoho výmluv, proč nepoužívat (magnetickou rezonanci a další) technologie,“ řekl. „Ale pokud můžete diagnostikovat pohlaví dítěte ve 20. týdnu, můžete tehdy diagnostikovat i problémy s pupečníkem.“
Jeho cílem je zachraňovat životy.
„Věřím, že mnoha mrtvě narozeným dětem lze zabránit,“ řekl.
Zármutek neznámý
Po ztrátě Sophie Kelly a Paul zjistili, že takový zármutek zahrnuje „ztrátu mimo pořadí“, řekla – žádný rodič neočekává, že jeho dítě zemře dříve než on.
Kelly, která je od svých 17 let buddhistkou, uvedla, že šok ze smrti dcery ji uvrhl „do světa zármutku, který jsem neznala.“
„Opravdu to změnilo můj pohled na svět, mou spiritualitu,“ řekla a dodala, že stále udržuje silnou buddhistickou praxi a že víra jí pomáhá být oporou. „Někteří lidé říkají: ‚Všechno se děje z nějakého důvodu‘. Ne, tohle ne.“
Společně s Paulem byli neziskovou organizací Any Baby Can odkázáni na poradenství v oblasti zármutku k Richardu Brakeovi, licencovanému psychologovi ze San Antonia, který se specializuje na podobná traumata.
Brake řekl, že rodiče, kteří ztratí dítě nebo miminko, jsou více ohroženi vznikem „komplikovaného zármutku“ – zármutku, který trvá déle než obvykle. Páry, které prožijí ztrátu kojence nebo dítěte, jsou také vystaveny většímu riziku, že se jim rozpadne manželství nebo vztah.
Řekl, že ztráta kojence je kvůli určitým prvkům obzvláště těžká. Rodiče nemají banku vzpomínek na interakci s dítětem, kromě těhotenství. Zejména matka se může obviňovat – bylo to něco, co jsem udělala, co způsobilo smrt? A společnost tomuto typu ztráty jednoduše nerozumí. Kolem takového úmrtí je nedostatek rituálů.
„Lidé mohou mít zpočátku pochopení, ale to bývá krátkodobé,“ řekl Brake. „Mohou si myslet, že by zármutek neměl trvat dlouho, což vzniká spíše z prosté neznalosti než ze zlomyslnosti.“
Jako poradce poskytuje Brake rodičům bezpečný prostor, kde mohou mluvit o svém smutku.
„Snažíme se to jen pojmenovat a také se ujistit, že nacházejí zdroje a sílu, aby se v tomto procesu vzájemně podpořili,“ řekl.“
Brake má tuto radu pro ty, kteří znají někoho nebo pár, který ztratil dítě nebo miminko: Prostě jim nabídněte, že je vyslechnete. Sedět s nimi v jejich bolesti. Vyhnout se větám typu: „No, vždycky můžete mít další dítě,“ nebo „Aspoň máte další děti.“
V měsících po smrti Sophie Kelly zjistila, že se od ní přátelé a známí odvracejí, vyhýbají se jí. Někteří pronášeli bezcitné poznámky. Téma mrtvě narozených dětí vyvede lidi z jejich komfortní zóny.
„Žijeme v kultuře, kde lidé chtějí všechno napravit, a ztrátu dítěte napravit nelze“, řekla. „Chceme lidem říkat, jak by podle nás měl zármutek vypadat a jak dlouho by měli truchlit.“
Její misí je nyní využít tragédii, která se stala Sophii, k tomu, aby pomohla ostatním.
„Pokud se nám podaří zachránit život jednoho dítěte a zabránit tomu, aby další rodiče procházeli takovým zármutkem, dodá to Sophiině smrti další smysl,“ řekla.
Melissa Fletcher Stoeltjeová je reportérka s všeobecným zaměřením, která se věnuje aktuálním zprávám, kulturním trendům a zajímavým lidem a událostem v San Antoniu a okrese Bexar, stejně jako v celém jižním Texasu. Přečtěte si ji na našich bezplatných stránkách mySA.com a na našich předplatitelských stránkách ExpressNews.com. | [email protected] | Twitter: @mstoeltje
.