V 18. století byla výroba textilu nejdůležitějším průmyslovým odvětvím v Británii. Jak upozornil A. L. Morton, autor knihy A People’s History of England (1938): „Ačkoli zaměstnával mnohem méně lidí než zemědělství, stal se oděvní průmysl rozhodujícím rysem anglického hospodářského života, tím, co jej ostře odlišovalo od většiny ostatních evropských zemí a co určovalo směr a rychlost jeho rozvoje.“ [1 (1)

V tomto období se většina látek vyráběla v rodinném domě, a proto se jí začalo říkat domácí systém. (2) Výroba sukna probíhala ve třech hlavních fázích. Mykání obvykle prováděly děti. Při něm se používaly ruční kartáče, které odstraňovaly a rozplétaly krátká vlákna z hmoty. Ruční kartáče byly v podstatě dřevěné špalíky opatřené rukojetí a pokryté krátkými kovovými hroty. Hroty byly šikmé a zasazené do kůže. Vlákna se zpracovávala mezi hroty a po obrácení karet se seškrabávala v rolích (kartáčích) dlouhých asi 12 palců a silných necelý palec. (3)

Matka z těchto kartáčů vytvořila souvislou nit (přízi). Distaf, hůl dlouhou asi 3 stopy, držela pod levou paží a vlákna vlny z ní vytažená spirálovitě stáčela ukazováčkem a palcem pravé ruky. Jak bylo vlákno spřádáno, navíjelo se na vřeteno. Kolovrátek byl vynalezen v Norimberku ve 30. letech 15. století. Skládal se z otáčivého kola ovládaného šlapacími koly a hnacího vřetena. (4)

Nakonec otec použil ruční tkalcovský stav, na kterém utkal přízi do látky. Ruční tkalcovský stav přivezli do Anglie Římané. Proces spočíval v proplétání jedné sady nití příze (osnovy) s druhou (útkem). Osnovní nitě se v tkalcovském stavu napínají podélně. Útky, příčné nitě, se vplétají do osnovy a vytvářejí látku. Daniel Defoe, autor knihy A Tour Through the Whole Island of Great Britain (1724): „Mezi domy výrobců je také roztroušeno nekonečné množství domků nebo malých obydlí, v nichž bydlí zaměstnaní dělníci, jejichž ženy a děti jsou stále zaměstnány mykáním, předením atd., takže žádná ruka není bez práce, všichni si mohou vydělat na chleba, dokonce od nejmladších až po nejstarší; každý, kdo je starší čtyř let, pracuje.“ (5)

Tkané látky se prodávaly obchodníkům zvaným soukeníci, kteří navštěvovali vesnici se svými spřeženími tažných koní. Tito muži se stali prvními kapitalisty. Aby zvýšili produkci, prodávali někdy surovou vlnu přadlákům. Prodávali také přízi tkalcům, kteří nebyli schopni získat dostatek od rodinných příslušníků. Z části látky se vyrábělo oblečení pro lidi žijící v této zemi. Velké množství látek se však vyváželo do Evropy. (6)

Výroba a vývoz sukna stále rostly. V zájmu ochrany vlněného soukenictví byl v roce 1700 zakázán dovoz bavlněného zboží. V době Karla II. se hodnota vývozu vlněných látek odhadovala na 1 milion liber. Na počátku 18. století to byly téměř 3 miliony liber a v roce 1760 již 4 miliony liber. To se však změnilo, když James Hargreaves v roce 1764 vynalezl přádelnu. Stroj používal osm vřeten, na nichž se spřádala nit z odpovídající sady pramenů. Obsluha tak mohla otáčením jediného kola spřádat osm nití najednou. (7)

Upozornil na to George Walker: „Výroba sukna poskytuje zaměstnání převážné části nižší třídy obyvatelstva v severozápadních okresech West Riding of Yorkshire. Tito soukeníci bydlí téměř výhradně na vesnicích a ve dnech trhů přivážejí své látky na prodej do velkých hal postavených k tomuto účelu v Leedsu a Huddersfieldu.“ (8)

Samuel Bamford byl zapojen do domácího systému: „Zemědělství se obvykle věnoval manžel a další mužští členové rodiny, zatímco manželka a dcery se věnovaly mlácení, výrobě sýra a domácím pracím; a když byly hotovy, zabývaly se mykáním a předením vlny nebo bavlny a také jejich formováním do osnov pro tkalcovské stavy. Manželé a synové pak v době, kdy je nevyžadovala zemědělská práce, rozměřovali osnovu, sušili ji a vkládali do tkalcovského stavu. Sedlák měl v domě zpravidla tři nebo čtyři tkalcovské stavy, a tak měl vedle zemědělství, domácích prací, mykání, předení a tkaní dostatek práce pro celou rodinu.“ (9)

Podle Williama Radcliffa se v tomto období zlepšila životní úroveň lidí: „V roce 1770 … vydělával otec rodiny u tkalcovského stavu osm až deset šilinků a jeho synové … po jeho boku šest až osm šilinků týdně … k přípravě a spřádání příze pro každého tkalce bylo zapotřebí šesti až osmi rukou … každá osoba ve věku od sedmi do osmdesáti let (která si zachovala zrak a mohla hýbat rukama) mohla vydělat … jeden až tři šilinky týdně“. (10) Jak zdůraznil jeden z pozorovatelů: „Jejich malé chaloupky vypadaly šťastně a spokojeně… málokdy se stalo, že by se tkadlec obrátil na farnost s prosbou o pomoc“. (11)

V roce 1733 John Kay vymyslel létající člun. Zatáhnutím za provázek byl člun rychle poslán z jedné strany tkalcovského stavu na druhou. Tento vynález nejen zdvojnásobil rychlost výroby látek, ale také umožnil obsluhu velkých tkalcovských stavů jednou osobou. Když Kay předvedl svůj vynález místním tkalcům, setkal se se smíšeným přijetím. Někteří v něm viděli způsob, jak zvýšit svou produkci. Jiní tkalci byli velmi rozzlobení, protože se obávali, že je připraví o práci. (12)

V 60. letech 17. století tkalci po celé Británii používali létající člun. Zvýšená rychlost tkaní však nyní znamenala nedostatek příze. Kay si proto dal za úkol zdokonalit tradiční kolovrátek. Když se o Kayových plánech dozvěděli místní přadláci, vloupali se do jeho domu a stroj, na kterém pracoval, byl zničen.

Kay byl tím, co se stalo, tak rozrušen, že opustil Británii a odešel žít do Francie. V jeho práci pokračovali jiní a nakonec James Hargreaves, tkadlec z Blackburnu, vynalezl Spinning-jenny. Otáčením jediného kola mohl nyní obsluhující spřádat osm nití najednou. Později byla provedena vylepšení, která umožnila zvýšit tento počet na osmdesát. Koncem 80. let 17. století se v Británii používalo odhadem 20 000 těchto strojů. (7)

Adam Hart-Davis vysvětlil, jak nový stroj fungoval: „Přibližně v této době bylo zkonstruováno několik spřádacích strojů, ale většina z nich se snažila provádět napínání a spřádání dohromady. Problém je v tom, že v okamžiku, kdy začnete přadeno kroutit, vlákna se spojí dohromady. Arkwrightův nápad spočíval v tom, že se nejdříve natáhne a teprve potom stočí. Předivo procházelo z cívky mezi dvojicí válečků a o pár centimetrů později mezi další dvojicí, která se otáčela dvojnásobnou rychlostí. Výsledkem bylo natažení pramene na dvojnásobek jeho původní délky. Třetí pár válečků tento proces opakoval… Dvě věci jsou zřejmé v okamžiku, kdy vidíte toto úžasné zvíře v akci. Zaprvé, po obou stranách každého konce vodního rámu je 32 cívek – 128 na celém stroji. Za druhé, je tak automatický, že bych ho dokázal ovládat i já.“ (13)

Tkané látky se prodávaly obchodníkům zvaným soukeníci, kteří navštěvovali vesnici se svými spřeženími tažných koní. Z části látky se vyráběly šaty pro lidi žijící v této zemi. Velké množství látky se však vyváželo. V poslední čtvrtině 18. století bylo spřádání nití a výroba sukna nejdůležitějším průmyslovým odvětvím v Británii. (14)

Jak upozornil A. L. Morton: „Jakmile byla výroba sukna pro exportní trh prováděna ve velkém měřítku, malý nezávislý tkalcovský stav se nevyhnutelně dostal pod kontrolu obchodníka, který jediný měl zdroje a znalosti k tomu, aby využil trh…“. Soukeník, jak se začalo říkat vlněnému kapitalistovi, začal prodávat tkalcům přízi a odkupovat od nich sukno. Brzy měli soukeníci všechny procesy pod kontrolou. Nakupovali surovou vlnu, rozdávali ji přadlákům, většinou ženám a dětem pracujícím ve svých chalupách, opět ji sbírali, předávali tkalcům, barvířům, plničům a střihačům.“ (15)