V roce 1932 reformní hnutí dočasně snížilo počet podpisů požadovaných na žádostech o propuštění ze Sněmovny reprezentantů USA z ústavní většiny 218 na 145, tj, z poloviny na třetinu členů Sněmovny reprezentantů. Tato reforma byla zrušena v roce 1935 protiútokem vedeným vnitrostranickou sněmovní oligarchií. Období Velké hospodářské krize tak představuje poslední plošnou změnu, byť krátkodobou, v autonomii stálých výborů Sněmovny.
Moderní struktura výborů vychází ze zákona o legislativní reorganizaci z roku 1946, který byl první a nejambicióznější restrukturalizací systému stálých výborů od doby, kdy byl systém výborů poprvé vyvinut. Zákon z roku 1946 snížil počet výborů Sněmovny reprezentantů ze 48 na 19 a počet výborů Senátu ze 33 na 15. Příslušnost všech výborů byla kodifikována pravidly příslušných komor, což pomohlo konsolidovat nebo zrušit mnoho stávajících výborů a minimalizovat kompetenční konflikty.
Společný výbor pro organizaci Kongresu, dočasný výbor zřízený v roce 1993 za účelem provedení politické a historické analýzy systému výborů, zjistil, že zákon z roku 1946 sice přispěl k zefektivnění systému výborů, ale neomezil počet podvýborů povolených v jednom výboru. Dnes pravidla Sněmovny reprezentantů USA obecně omezují počet podvýborů v každém výboru na pět, s výjimkou rozpočtového výboru (12 podvýborů), výboru pro ozbrojené služby (7), výboru pro zahraniční věci (7) a výboru pro dopravu a infrastrukturu (6). V Senátu USA není počet podvýborů omezen.
Kongres svolal několik dalších dočasných revizních výborů, aby analyzovaly a vydaly doporučení ohledně způsobů reformy a zlepšení systému výborů. Například zákon o reorganizaci legislativy z roku 1970 vedl k dalším reformám, jejichž cílem bylo otevřít Kongres většímu zviditelnění veřejnosti, posílit jeho rozhodovací schopnosti a posílit práva menšin. Zákon z roku 1970 zavedl nahrávané hlasování ve výboru Sněmovny reprezentantů, umožnil členům výborů menšinových stran předvolávat vlastní svědky během celodenního slyšení, zřídil senátní výbor pro záležitosti veteránů a posílil výzkumné kapacity dvou podpůrných legislativních agentur: Kongresové výzkumné služby a Hlavního účetního úřadu.
Mezi lety 1994 a 2014 se celkový počet zaměstnanců výborů snížil o 35 %. Počet slyšení konaných ve Sněmovně reprezentantů se snížil z 6 000 slyšení ročně v 70. letech 20. století na přibližně 4 000 slyšení v roce 1994 a na něco málo přes 2 000 slyšení v roce 2014. Komentátoři z obou hlavních stran vyjádřili znepokojení nad ztrátou schopnosti výborů zkoumat a vypracovávat legislativní iniciativy.
Senátní výboryEdit
První výbor Senátu byl ustaven 7. dubna 1789, aby vypracoval jednací řád Senátu. V těchto počátcích Senát pracoval s dočasnými vybranými výbory, které odpovídaly celému Senátu, přičemž jejich působnost a složení vybíral celý Senát. Tento systém umožňoval velkou flexibilitu, neboť pokud se ukázalo, že jeden výbor nereaguje, mohl být místo něj zřízen jiný. Senát se také mohl vzdát postoupení věci výboru v případě legislativních opatření nebo prezidentských nominací. Tyto první výbory se obvykle skládaly ze tří členů pro běžné záležitosti a z pěti členů pro důležitější otázky. Největší výbor zřízený během 1. kongresu měl jedenáct členů a byl vytvořen za účelem stanovení platů prezidenta a viceprezidenta. Rovněž na prvním zasedání bylo celé složení Senátu rozděleno do dvou velkých výborů, přičemž polovina senátorů byla ve výboru pro přípravu zákona o zřízení federálního soudnictví a druhá polovina ve výboru pro vymezení trestů za zločiny proti Spojeným státům.
Tento systém se ukázal jako neefektivní, a proto v roce 1816 Senát přijal formální systém 11 stálých výborů, z nichž každý měl pět členů. Tři z těchto výborů, finanční výbor, výbor pro zahraniční vztahy a soudní výbor, existují v podstatě beze změny dodnes, zatímco povinnosti ostatních se vyvinuly do nástupnických výborů. S příchodem tohoto nového systému se výbory kromě běžných legislativních povinností mohou zabývat i dlouhodobými studiemi a vyšetřováním. Podle Historického úřadu Senátu „si význam změny dočasných výborů na stálé v té době asi málokdo uvědomoval“. S rostoucí odpovědností Senátu se výbory postupně stávaly klíčovými politickými orgány Senátu, nikoliv pouze technickými pomocníky komory.
V roce 1906 Senát udržoval 66 stálých a vybraných výborů – o osm výborů více než poslanci většinové strany. Velký počet výborů a způsob přidělování jejich předsedů naznačuje, že mnohé z nich existovaly pouze za účelem zajištění kancelářských prostor v dobách, než Senát získal svou první stálou kancelářskou budovu, Russell Senate Office Building. Výborů bylo tolik, že čerstvý senátor Robert La Follette z Wisconsinu byl pověřen předsednictvím Výboru pro zkoumání stavu řečiště Potomac ve Washingtonu. Podle La Follettea „měl okamžité představy o vyčištění celé fronty u řeky Potomac. Poté zjistil, že za celou dobu své existence výbor nikdy nedostal k projednání žádný návrh zákona a nikdy se nesešel“. V roce 1920 bylo v Kongresovém adresáři uvedeno téměř 80 výborů, včetně Výboru pro nakládání s nepotřebnými dokumenty ve výkonných složkách. K 27. květnu 1920 byla otevřena Russellova kancelářská budova Senátu a díky tomu, že všem členům Senátu byly přiděleny soukromé kanceláře, Senát v tichosti zrušil 42 výborů.
Dnes Senát pracuje s 20 stálými a vybranými výbory. Tyto vybrané výbory však mají stálý charakter a podle pravidel Senátu jsou považovány za stálé výbory.
Výbory Sněmovny reprezentantůRedakce
První výbor Sněmovny reprezentantů byl jmenován 2. dubna 1789, aby „připravil a podal zprávu o těchto stálých pravidlech a jednacím řádu“, jakož i o povinnostech seržanta pro prosazování těchto pravidel. Další výbory byly vytvářeny podle potřeby, dočasně, k přezkoumání konkrétních otázek pro celou Sněmovnu. Sněmovna se při řešení většiny legislativních otázek spoléhala především na plenární výbor. V reakci na potřebu podrobnějšího poradenství Sněmovny v určitých otázkách byly zřízeny specifičtější výbory s širšími pravomocemi. Jeden z prvních – tříčlenný výbor, který měl „připravit a podat zprávu o odhadu zásob … a čistého výnosu daní“ – byl zřízen 29. dubna 1789. Výbor pro cesty a prostředky následoval 24. července 1789 během debaty o vytvoření ministerstva financí kvůli obavám, aby nové ministerstvo nezískalo příliš velké pravomoci v oblasti návrhů příjmů. Sněmovna se domnívala, že bude lépe vybavena, pokud zřídí výbor, který se bude touto záležitostí zabývat. Tento první výbor pro cesty a prostředky měl 11 členů a existoval pouhé dva měsíce. Později, v roce 1801, se stal stálým výborem, který zastává dodnes.
Postup přidělování členů výborůRedakce
Jmenování členů senátních výborů formálně provádí celý Senát a členy sněmovních výborů formálně jmenuje celá Sněmovna, ale výběr členů ve skutečnosti provádějí politické strany. Obecně platí, že každá strana ctí preference jednotlivých členů a dává jim přednost na základě seniority.
V Senátu jsou každé straně přidělována místa ve výborech zpravidla v poměru k její celkové síle v Senátu jako celku. Členství ve většině výborů Sněmovny reprezentantů je rovněž zhruba úměrné síle strany ve Sněmovně reprezentantů jako celku, až na dvě zásadní výjimky: ve výboru pro pravidla Sněmovny reprezentantů obsazuje většinová strana devět ze třinácti křesel a ve výboru pro etiku Sněmovny reprezentantů má každá strana stejný počet křesel.
V každém výboru je člen většinové strany jeho předsedou, zatímco člen menšinové strany je jeho řadovým členem. Čtyři senátní výbory místo toho označují řadového člena menšiny jako místopředsedu: senátní výbor pro rozpočtové prostředky, senátní výbor pro indiánské záležitosti, senátní výbor pro etiku a senátní výbor pro zpravodajské služby. Předsedové a řadoví členové jednotlivých výborů jsou rovněž voleni politickými stranami.
Analýza dopisů s žádostmi o přidělení do výborů Sněmovny reprezentantů USA z 92., 93., 97., 98., 100. a 101. Kongresu ukázala, že nejčastějšími důvody, které uváděli členové usilující o přidělení do výboru, byly v tomto pořadí předchozí profesní zkušenosti, geografické a volební důvody. Přibližně 80 % zdůvodnění v dopisech spadalo do jedné z těchto tří kategorií. Členové, kteří žádají o přidělení do výboru Sněmovny reprezentantů pro ozbrojené síly, mají ve svém obvodu větší vojenskou přítomnost, zatímco členové žádající o přidělení do výboru Sněmovny reprezentantů pro vnitřní záležitosti zpravidla pocházejí z řídce osídlených oblastí s větším množstvím půdy ve veřejném vlastnictví.
.