BAREFOOT
bar‘-foot.
1. Úvodní:
Slovo se vyskytuje v následujících pasážích:
Anglické verze Bible: „He went barefoot“ (2 Samuelova 15,30); „(Isaiah) did so, walking …. barefoot“ (Izajáš 20,2); a jako Egypťané „naked and barefoot“ (Izajáš 20,3.4). Zdá se, že David při svém útěku před Abšalómem „šel bosý“, ne aby si usnadnil útěk, ale aby dal najevo svůj zármutek (2 Sam 15,30), a že Micheáš (Mich 1,8) činí z „chození bosého“ znamení smutku (Septuaginta: „být bosý“; King James Version „svlečený“). Nahota a bosé nohy u proroka Izajáše (20,2) mohly symbolizovat a vyjadřovat soucit s opuštěným stavem zajatců (srov. Job 12,17.19, kde King James Version a Revised Version (britská a americká) mají „zkažený“, ale některé autority uvádějí jako správný překlad „bosý“).
Jastrow v článku „Tearing the Garments“ (Jour. of the Am. Oriental Soc., XXI, 23-39) uvádí za úvahu stojící názor o chození naboso jako znamení smutku a pak smutku vůbec (srov. také Jewish Encyclopedia, článek „Barefoot“). Zdá se, že všechny tyto pasáže naznačují nepohodlí nebo chození naboso na dlouhých cestách, po kamenitých cestách nebo horkém písku; ale zdá se, že tehdy, stejně jako dnes, se v Orientu sandály běžně v domě a kolem něj nosily jen málo.
Viz BOTY.
2. BOTY. Starověký orientální zvyk:
„Boty“ starověku, jak víme z mnoha zdrojů, byly „sandály“, tj. prostě podrážky, většinou ze surové kůže, přivázané k nohám, aby je chránily před štěrkem, kameny nebo trny na cestě. Boty moderního typu, stejně jako ponožky a punčochy, nebyly známy. Ve starověku bylo v biblických zemích jistě běžným zvykem chodit po domě a v jeho okolí bez sandálů. Venkované, ostatně podobně jako dnešní fellaheen, jsouce k tomu zoceleni, chodili často do terénu bosí. Něco jiného však bylo, když král, prorok, kněz nebo věřící chodil bosý, stejně jako když truchlící nebo člověk ve velké nouzi chodil po ulicích města nebo šel na jakoukoli vzdálenost bos. Zde se opět dostáváme ke zvykům vlastním Orientu a majícím různý význam. Například vstupovat do svatyně nebo chodit po „svaté půdě“ v botách pokrytých prachem nebo s neumytýma nohama bylo tehdy, stejně jako je tomu dnes v muslimském světě, považováno za znesvěcující a šokující, nic jiného než znesvěcení. Mojžíšovi a Jozuovi bylo přikázáno, aby si na „svaté půdě“ zuli boty (2. Mojžíšova 3:5; Jozue 5:15). „Nikdo nesměl chodit po chrámové půdě v botách nebo s prachem na nohou“ (Ber., IX, 5; srovnej Jamblichus, Pythagoras, oddíl 105). Na Východě dnes nikdo nesmí vstoupit do žádné mešity s botami na nohou nebo aniž by si předtím přes boty obul pantofle k tomu určené. Zpravidla se také v každém takovém případě musí očistit nohy očistou, stejně jako ruce a nohy před každým jídlem.
3. Kněží ve službě chodili bosí:
Izraelští kněží, jak se zdá, platilo o kněžích obecně u starých lidí, nenosili při službě boty (viz Silius Italicus, III, 28; srovnej Theodoret o Exodu 3, questio 7; a Yer. Shet., 5, 48d). Ve starověku jistě izraelští kněží, když vystupovali na plošinu, aby sloužili před archou ve Stánku nebo v chrámu, stejně jako později v synagoze, aby žehnali shromáždění, chodili bosí; i když dnes kupodivu takoví sloužící kněží mezi Židy nosí punčochy a nepředpokládá se, že by byli bosí (CoTah, 40a; RH, 316; Šulchan ‚Arukh, ‚Orach Chayyim, 128, 5; viz Židovská encyklopedie, článek „Bosí“).
4. Důvody starobylého zvyku:
Důvod či důvody pro zouvání bot v takových případech, jako je výše uvedený, nejsme schopni rozklíčovat; pokud však jde o zouvání bot v době smutku apod. názory se různí. Někteří v těchto zvycích spatřují stopu uctívání předků, jiní jen návrat k primitivnímu způsobu života, zatímco další ve shodě s rozšířeným židovským názorem předpokládají, že byly přijaty jako zcela přirozený symbol pokory a prostoty života, vhodný pro příležitosti smutku, utrpení a hluboké vážnosti citů.
Obuv nyní odkládají mnozí moderní Židé v Den smíření a na devátý ab.
LITERATURA:
Winer, Robinson, Biblical Researches, pod slovem „Priester und Schuhe“; Riehm, Handworterbuch des bib. Alt., pod slovem „Schuhe.“
George B. Eager