Jedničky v katolické škole nás učily, že existuje něco jako svatyně – policie nemůže zatknout podezřelého v kostele. Má tento pojem oporu v zákoně, nebo je to jen společenský zvyk, který lze z rozmaru zavrhnout? -Rich Illing

Jedničky v katolické škole nás učily spoustu věcí. Vzpomínám si, jak mi říkaly, že všichni motoristé musí dát přednost v jízdě poštovním vozům, které jako federální vládly silnici. Stejně fundované bylo i učení sester o svatyni. Ano, pojem útočiště má historický základ, ale kdo si myslí, že je to moderní propustka z vězení, ať se zamyslí znovu.

Náboženské útočiště vzniklo dávno před křesťanstvím. Ve starověkém Řecku a Římě se jím označovala místa, která propůjčovala vstupujícím určitý stupeň posvátnosti, a proto se s nimi nesmělo špatně zacházet. Někdy byl zónou svatyně oltář nebo chrám, jindy celé město.

Bible na několika místech hovoří o právu na svatyni pro náhodné vrahy, aby se zabránilo vraždám z pomsty. Jiné kultury někdy za svatyně označovaly přírodní oblasti, například lesy nebo jezera. Římané měli problémy s nadměrným využíváním svatyní lidmi a několikrát se pokusili tento koncept omezit nebo zrušit. Svatyně se však nakonec prosadila v kanonickém i světském právu.

Věra v náboženskou svatyni se rozšířila po celé západní civilizaci, i když různé kultury měly různé způsoby jejího prosazování. Germáni zavazovali uprchlíky, aby se vzdali, pokud jim úřady slíbily, že upustí od trestu smrti, zatímco Karolinci odepřeli útočiště těm, kdo byli odsouzeni k trestu smrti.

Angličané šli s tímto konceptem naplno: Kromě základního útočiště, které poskytoval každý kostel, využívali královské listiny k vytvoření útočištných zón, které se rozprostíraly na míli všemi směry kolem některých opatství a jejichž hranice označovaly kamenné kříže u cest. V závislosti na místě museli uprchlíci uchopit určité klepadlo, sednout si na určené kamenné křeslo, zazvonit na zvláštní zvon nebo si obléci zvláštní oděv, aby dali najevo, že hledají ochranu. Ve většině případů bylo nutné u dveří zkontrolovat zbraně.

Útočiště zřídka znamenalo trvalou imunitu před trestním stíháním a nikdy se nevztahovalo na náboženské zločiny. V kanonickém právu chránila obviněné z násilných trestných činů pouze po omezenou dobu a poskytovala určitou míru spravedlivého procesu v době, kdy tresty byly často náhlé a krvavé. V Anglii byla žadatelům zpravidla povolena ochrana jen na 40 dní, po nichž se museli vzdát nebo odejít do vyhnanství; charvátské svatyně však zřejmě poskytovaly doživotní imunitu na všechny zločiny kromě svatokrádeže.

Svatyně byla často porušována. Někdy civilní úřady přerušily církvi dodávky potravin, vtrhly do ní nebo ji zapálily, aby si vynutily její zrušení. Přesto se do kostelů po většinu anglických dějin uchylovalo něco kolem tisíce lidí ročně.

Jak moc církve slábla, slábla i ochrana útočiště. V 15. století Eduard IV. odvlekl vévodu ze Somersetu a 20 jeho mužů z kostela a sťal je. V roce 1623 Jakub I. zrušil svatyni pro trestné činy a v roce 1697 učinil Vilém III. totéž pro občanské přestupky. Ostatní západoevropské země ho následovaly.

V USA nebylo náboženské útočiště nikdy uznáno státním ani federálním zákonem. Jediným právním ekvivalentem je dnes na většině míst udělování politického azylu na velvyslanectvích a konzulátech.

To však lidem nezabránilo v tom, aby o útočiště žádali. Například:

– Vojáci občas žádali o útočiště během války ve Vietnamu. Nejvíce medializovaná epizoda se odehrála v Honolulu v roce 1969, kdy desítky dezertérů a jejich příznivců uprchly do místních kostelů, pravděpodobně inspirovány podobným hnutím v Bostonu v předchozím roce. Poté, co dali neochotným vojákům několik týdnů na rozmyšlenou, vtrhli poslanci do kostelů a podle potřeby vyrazili dveře.

– Během vyšetřování případu znásilnění Tawany Brawleyové v New Yorku na konci 80. let 20. století požádala matka Brawleyové o útočiště v řadě baptistických kostelů, aby nemusela vypovídat před velkou porotou. Policie, pravděpodobně proto, aby nepopudila černošskou komunitu, nepodnikla žádné kroky k jejímu zadržení a ona nakonec ze státu uprchla.

– Několik amerických církví v průběhu let poskytlo útočiště ilegálním cizincům, včetně těch, kteří v 80. letech utíkali před násilím ve Střední Americe, a dalších, kteří dnes čelí náboženskému pronásledování v Indonésii.

– V Norsku si v roce 2007 íránská žadatelka o azyl Šahla Valadi, unavená z toho, že se sedm let skrývala před deportací v církevních svatyních, nechala vybavit obytný vůz jako „pojízdný kostel“, aby mohla cestovat na demonstraci v Oslu. Tento trik jí vyšel – nejenže nebyla dopadena a deportována, ale o necelé dva měsíce později jí byl udělen azyl.

I v dnešní zprofanované době se mocní stále zdráhají znesvětit kostel.

-Cecil Adams

Máš něco, co si potřebuješ ujasnit? Obraťte se na Cecila na straightdope.com.