Fakta a souhrnné informace a článek o Napoleonu Bonapartovi, francouzském císaři Napoleonovi I., který je díky svým výkonům během napoleonských válek řazen mezi největší vojevůdce všech dob

Napoleon Bonaparte souhrn: Napoleon Bonaparte – Napoleon I., císař francouzský – byl nejlepším vojákem své doby a patří mezi nejslavnější vojevůdce všech dob. Taktika, kterou zdokonalil v napoleonských válkách, silně ovlivnila evropské a americké armády až do 21. století, ale jeho odkaz přesahuje čistě vojenské záležitosti. Po téměř čtvrt století se jeho vliv v oblasti politiky, práva a vojenské organizace a taktiky šířil po většině Evropy a částech Afriky a Blízkého východu. Napoleonův zákoník významně přispěl ke sjednocení práva v celé Evropě a přinesl obyvatelům jím dobytých zemí větší svobodu, než jakou znali dříve.

V oblasti vojenství mistrně přizpůsobil stávající taktiku a maximálně využil tehdejší technologie a zdokonalenou síť evropských cest. Jeho hlavními zbraněmi byly rychlost a údernost a účinně koordinoval jednotlivé zbraně – pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo. Své síly organizoval tak, aby armády, sbory a dokonce i divize mohly vyrazit do bitvy a bojovat samostatně podle potřeby. Vybíral si schopné podřízené a jejich úsilí pak úzce koordinoval. V tom mu zdatně pomáhal jeho náčelník štábu Louis Alexandre Berthier, který byl stejným mistrem v řízení logistiky jako Napoleon v taktice na bojišti. K tomu všemu se přidalo Napoleonovo charisma a osobní odvaha, díky nimž si získal oddanou věrnost svých vojáků.

Po letech úspěšného obelstění a převálcování armád několika národů udělal v roce 1812 chybu, když napadl rozsáhlé území Ruska. Než se rok s rokem sešel, francouzská armáda, která se potácela zpět z carské země, byla sotva stínem dobyvačné hordy, která do ní vstoupila v červnu. Napoleon byl donucen k abdikaci a odsouzen k vyhnanství na ostrově Elba, ale v roce 1815 uprchl a vrátil se do Francie. Pokusil se obnovit své vítězné tažení rychlým úderem, aby rozdělil anglo-nizozemské a pruské armády v Belgii a podrobně je porazil, ale svou poslední bitvu jižně od Waterloo 15. června 1815 prohrál. Opět byl nucen abdikovat a byl vypovězen na ostrov Svaté Heleny v jižním Atlantiku, kde v roce 1821 zemřel.

Zčásti dobyvačný megaloman, zčásti revolucionář, který při rozšiřování své říše přinesl Evropě větší svobody, za sebou zanechal krveprolití a smrt, ale byl oddán pokroku Francie. Říkal o sobě: „Moc je má milenka.“

Napoleon povstal

Na francouzském ostrově Korsika se 15. srpna 1769 narodil Napoleon Buonaparte, po prvních vojenských vítězstvích si v roce 1796 změnil příjmení na Bonaparte a nakonec se stal prostě Napoleonem – bez příjmení. Jeho rodina byla drobná šlechta bez vojenské tradice, ale on horlivě četl vojenskou historii a po raném vzdělání v „panských předmětech“ navštěvoval vojenskou školu ve Francii. Školu dokončil v 16 letech a stal se podporučíkem dělostřelectva. Když Korsika v roce 1793 vyhlásila nezávislost na Francii, zpřetrhal s ostrovem veškeré vazby; od nynějška byl skrz naskrz Francouzem.

Za Francouzské revoluce (1789-1799) uprchlo ze země mnoho armádních důstojníků, kteří byli zároveň šlechtici. Tím se otevřely možnosti vojenského postupu na základě zásluh, nikoliv rodového stavu. Mladý Napoleon dostal takovou příležitost během obléhání Toulonu v roce 1793, přístavního města v jižní Francii, které se vzbouřilo proti Paříži řídící revoluci. Město pozvalo britské lodě a předalo velení jejich důstojníkům. Když byl v září zraněn velitel francouzského dělostřelectva, byl Napoleon jmenován jeho náhradníkem. Počínal si obratně a sehrál důležitou roli při pádu města 19. prosince, za což byl povýšen na brigádního generála.

Vždy věřil, že v úspěchu hraje roli i štěstí, a dáma Štěstěna se na něj v říjnu 1795 opět usmála. Když v Paříži vypukla vzpoura roajalistů proti režimu, Napoleon ji potlačil „závanem broků“ z baterie, zabil a zranil stovky lidí a vyklidil ulice. Odměnou mu bylo velení italské armádě.

Před odjezdem na nové místo se oženil s Josephinou de Beauharnais, jejíž manžel byl za vlády teroru gilotinován. Půvabná, atraktivní žena, o šest let starší než on, měla společenské postavení, které mu, jak Korsičan doufal, otevřelo dveře. Vášnivé dopisy, které jí psal během tažení, svědčily o tom, že se mu skutečně zalíbila, a poté, co se v roce 1804 prohlásil císařem, byla korunována císařovnou Josefínou; působila jako velvyslankyně a hostitelka a vrátila francouzskému dvoru část ceremoniálu, který zažil za monarchie. Nedokázala však Napoleonovi zplodit mužského dědice a ten v roce 1810 nechal jejich manželství anulovat. Poté se oženil s Marií Luisou Rakouskou, ale Josefíně poskytl velkorysé vyrovnání a oba zůstali v úzkém kontaktu.

Napoleon v Itálii, 1796-97

Francouzskou revoluci ostatní evropské národy zpočátku považovaly za vnitřní záležitost, ale v srpnu 1791 Rakousko a Prusko v Pillnitzské deklaraci varovaly, že jsou ochotny použít sílu na ochranu francouzského krále Ludvíka XVI. V dubnu následujícího roku začaly shánět spojence pro válku proti republikánské vládě v Paříži, která reagovala vyhlášením války Rakousku. Od roku 1792 se Francie zapletla do válek s většinou evropských států; díky nové branné politice jsou republikáni schopni vytvořit několik velkých armád, pojmenovaných podle oblastí jejich působnosti. Napoleon opouští Paříž a ujímá se velení italské armády jen několik dní po svatbě s Josefínou.

V letech 1796-97 poráží rakouské armády u Lodi, Castiglione, Arcoly a Rivoli. U Lodi osobně vedl bajonetový útok přes most, aby napadl rakouské zadní voje. Jeho vojáci, ohromeni jeho odvahou, láskyplně přezdívali svému dvoumetrovému brigádnímu generálovi „malý kaprál“. Koncem roku 1797 ovládl Itálii a Rakousko a mír, který vyjednal, rozšířil francouzské državy v Evropě, včetně toho, že Rakouské Nizozemí (Belgie) a Lombardie připadly Francii. Napoleon se stal národním hrdinou.

Napříště doufal, že napadne tradičního nepřítele, Velkou Británii, proti níž Francie vedla stoletou válku (1337-1453), ale brzy si uvědomil, že na úspěšnou invazi přes kanál nemá dost sil. Místo toho 1. července 1798 vtrhl do Egypta, aby narušil obchodní spojení Británie s Indií a severní Afrikou. Napoleon získal několik vítězství na souši proti Turkům, kteří v té době Egypt ovládali, ale jeho loďstvo utrpělo u Alexandrie těžkou porážku od britského admirála Horatia Nelsona.

Napoleon se vrátil do Francie a připojil se k povstání proti vládnoucímu direktoriu. Po převratu 9. listopadu 1799 se stal prvním konzulem a byl prakticky vládcem Francie. Aby upevnil svou moc, přepsal v roce 1802 francouzskou ústavu a stal se doživotním konzulem; o dva roky později si opět pohrál s ústavou a prohlásil se císařem.

Jedním z výsledků Napoleonova tažení do Egypta byl objev Rosettského kamene jedním z jeho vojáků, který rozluštil jazyk hieroglyfů a výrazně napomohl studiu starověkého Egypta.

Napoleonova léta slávy

Jako císař využil Napoleon své moci k uspořádání občanských zákonů své země do jednotného občanského zákoníku. Zlepšil dopravu prostřednictvím programu výstavby mostů a kanálů a reformoval vzdělávací systém. Založil přední univerzity a Francouzskou banku.

Mezitím použil přísný branný systém k vybudování silné armády a v roce 1800 znovu napadl Rakousko a zvítězil na Marengské planině v severní Itálii; tentokrát mírové podmínky uznaly řeku Rýn za východní hranici Francie. Jeho válečnictví vedlo v roce 1803 k válce s Británií a o dva roky později se proti němu Rusko a Rakousko spojily s Brity. Aby mohl financovat své války, prodal 828 000 čtverečních mil francouzského území na severoamerickém kontinentu mladým Spojeným státům americkým, což byla událost známá v USA jako koupě Louisiany.

Mezi lety 1805 a 1807 vedl brilantní tažení vyznačující se rychlým manévrováním a prudkými útoky. Vítězství nad Rakušany u Ulmu, rakousko-ruskými silami u Slavkova a Rusy u Friedlandu vedla k uzavření Tilsitských smluv s Ruskem, respektive Pruskem. Tyto smlouvy učinily z Francie a Ruska spojence a v podstatě mezi ně rozdělily evropský kontinent. Území Pruska se zmenšilo téměř o polovinu.

Kontinentální systém

Napoleon využil své kontroly nad evropskými přístavy k zavedení blokády, která vyloučila britský obchod z kontinentu, což byla situace známá jako kontinentální systém. U Trafalgaru utrpěl další námořní porážku od Horatia Nelsona; pokud by nemohl napadnout Británii, nechal by zbankrotovat to, co nazýval „národem kramářů“. Vzájemné obchodně-válečné blokády mezi Francií a Británií vytvořily podmínky, které vedly k válce z roku 1812 mezi Británií a Spojenými státy.

Jeho touha po úplné blokádě vedla Napoleona k obsazení Portugalska v roce 1807 a Španělska v roce 1808, ale španělské a portugalské jednotky s pomocí Britů kladly odhodlaný odpor. Tato válka, známá jako poloostrovní válka, měla v letech 1807 až 1814 spoutat 300 000 francouzských vojáků. V říjnu 1813 britský velitel v poloostrovní válce Arthur Wellesley, vévoda z Wellingtonu, překročil Pyreneje a vtrhl do Francie.

V průběhu let následujících po Tilsitských smlouvách Napoleon zavedl v celé své evropské držbě právní systém známý jako Napoleonský zákoník, který značně přispěl ke sjednocení zákonů. Zaručoval svobodu náboženského vyznání, zrušil nevolnictví a zavedl bezplatné školy pro všechny občany.

Le Grande Armee potkala v Rusku katastrofa

Rusko se zpočátku připojilo ke svému spojenci Francii v blokádě kontinentálního systému, ale její účinek poškodil vlastní ruský obchod a 31. prosince 1810 byly přístavy znovu otevřeny pro neutrální lodě, což napjalo francouzsko-ruské partnerství. Dne 24. června 1812 Napoleon vedl 600tisícovou armádu – Velkou armádu, největší v dosavadních dějinách Evropy – k invazi do Ruska. Rusové nebyli schopni takovou sílu porazit, ustoupili a přijali politiku spálené země, vypalovali budovy, úrodu, sady a vše, co mohlo být Francouzům užitečné.

Napoleon se nakonec v září utkal s Rusy u Borodina, což byla bezvýsledná bitva s vysokými ztrátami na obou stranách. Dne 15. září vstoupila francouzská armáda do ruského hlavního města Moskvy, ale bylo to Pyrrhovo vítězství: obyvatelstvo zmizelo a Rusové město zapálili. Napoleon více než měsíc čekal, až jeho někdejší partner kapituluje, ale krutá zima a nedostatek prostředků na výživu vojáků ho donutily Moskvu opustit. Mrazivé počasí, hlad, dezerce, obtěžující útoky kozáků a krvavá bitva u řeky Bereziny 27. listopadu zredukovaly Velkou armádu z 600 000 na méně než 100 000 mužů. Císař se vrátil do Paříže, aby tam posílil své síly, ale katastrofa v Rusku a pokračující válka ve Španělsku a Portugalsku dodaly odvahu jeho nepřátelům.

Na jaře 1813 vytvořily Británie, Prusko, Portugalsko, Španělsko, Rusko a Švédsko spolu s menšími německými státy šestou koalici národů spojenou proti Francii. Císař shromáždil své veterány a povolal nové rekruty. Zpočátku si připsal vítězství u Lützenu a Budyšína a vynutil si mír, který mu poskytl čas na shromáždění dalších jednotek, ale v srpnu se ke koalici oficiálně připojilo Rakousko, což zvrátilo rovnováhu. V říjnové třídenní bitvě u Lipska, největší bitvě napoleonských válek, uštědřila koalice Napoleonovi zdrcující porážku. Nakonec byl vytlačen zpět za Rýn a invaze do Francie byla na spadnutí. Napoleonovi polní maršálové ho 11. dubna 1814 donutili k abdikaci a byl vypovězen na ostrov Elba.

Napoleonových sto dní

V březnu následujícího roku uprchl a vrátil se do Francie, kde byl stále považován za hrdinu, a ujal se role císaře, čímž vytlačil krále Ludvíka XVIII. Tím začalo období známé jako Sto Napoleonových dní nebo prostě Sto dní (ve skutečnosti 111 dní, 20. března – 8. července 1815). Zatímco shromažďoval novou armádu, Rakousko, Británie, Prusko a Rusko se dohodly na nové koalici, která se mu měla postavit. Protože Napoleon věděl, že bude brzy ve velké přesile, rozhodl se rychle udeřit do Belgie, kde doufal, že se mu podaří vměstnat svou armádu mezi anglo-nizozemské síly pod vedením svého starého nepřítele ve Španělsku, vévody z Wellingtonu, a pruskou armádu pod vedením polního maršála prince Gebharda von Blüchera a porazit každou sílu zvlášť.

V tomto tažení by však francouzskému císaři nepomohl jeho výjimečný bývalý náčelník generálního štábu Louis Alexandre Berthier, který se rozhodl nevrátit ke svému starému veliteli a místo toho osobně doprovodil krále Ludvíka XVIII. do bezpečí. Berthier patřil k těm, kteří si v roce 1814 vynutili Napoleonovu abdikaci, neboť věřil, že dlouhé období války musí skončit pro dobro Francie.

Po střetech u Ligny a Quatre Bras Napoleon 18. června 1815 zaútočil na Wellingtonovu anglo-holandskou armádu u Mont St Jean jižně od obce Waterloo v Belgii. Po několika hodinách krvavých bojů byla Wellingtonova linie blízko prolomení, ale pozdě odpoledne dorazil Blücher se 48 000 Prusy. Pokořená francouzská armáda s přesilou ustoupila zpět do Francie.

Napoleon podruhé abdikoval a byl převezen do vyhnanství na britské lodi na ostrov Svatá Helena v jižním Atlantiku. Zemřel tam 5. května 1821 ve věku 51 let. Objevila se tvrzení, že byl postupně otráven arzenikem, ale s největší pravděpodobností zemřel na rakovinu žaludku, která zabila i jeho otce a sestru Paulinu. Jeho ostatky byly vráceny do Francie až v roce 1840, kdy byl pohřben v pařížské Invalidovně.