Když Peter Predehl, astrofyzik z německého Institutu Maxe Plancka pro mimozemskou fyziku, poprvé spatřil novou mapu nejžhavějších objektů vesmíru, okamžitě rozpoznal následky galaktické katastrofy. Z plochého disku Mléčné dráhy se desítky tisíc světelných let vzhůru valil jasně žlutý oblak, pod nímž se odráželo slabší dvojče.

Struktura byla tak zřejmá, že se zdálo sotva nutné ji písemně popisovat. Ale „příroda by se nesmířila s tím, kdybychom prostě poslali obrázek a řekli: ‚Dobře, tohle vidíme,'“ řekl Predehl. „Proto jsme provedli analýzu.“

Výsledky, které Nature publikoval 9. prosince, posunuly desítky let starou myšlenku z okraje do hlavního proudu.

V padesátých letech minulého století astronomové poprvé spatřili oblouk vyzařující rádiové vlny, který visel nad galaktickou rovinou – neboli „na sever“ od ní. V následujících desetiletích se „severní polární oblouk“ stal jakýmsi nebeským Rorschachovým testem. Někteří v něm vidí rozptýlené vnitřnosti bývalé hvězdy, která je relativně blízko. Jiní vidí důkaz větší exploze.

Spory narážejí na hlavní bolest hlavy každého astronoma: Vědci při pohledu do vesmíru nemají hloubkové vnímání. „Vidíme 2D mapu 3D vesmíru,“ řekl Kaustav Das, výzkumník z Kalifornského technologického institutu.

Po desetiletí se většina astronomů domnívala, že severní polární výběžek je součástí místního galaktického okolí. Některé studie dospěly k závěru, že se napojuje na blízká plynná mračna. Jiné se zabývaly jeho narušením hvězdným pozadím a usuzovaly, že jde o pozůstatek po supernově – prachový oblak označující náhrobek mrtvé hvězdy.

Jošiaki Sofue, astronom z Tokijské univerzity, si však vždy myslel, že ostroh vypadá na oblak hvězdných trosek legračně. Místo toho si představoval, že oblouk je jedním úsekem obrovské neviditelné struktury – dvojice bublin rozprostírajících se v srdci galaxie. V roce 1977 publikoval simulace, které vytvořily digitální mračna, jež se řadila k ostruze, a od té doby říkal každému, kdo ho poslouchal, že ostruha se ve skutečnosti vznáší desítky tisíc světelných let nad diskem. Popsal ji jako rozpínající se rázovou vlnu z galaktické katastrofy staré miliony let.

Jestliže měl Sofue pravdu, měla by se jižně od galaktické roviny nacházet také dvojčecí struktura. Astronomové po tomto protějšku neviděli žádné stopy a většina z nich zůstala nepřesvědčena.

Poté v roce 2010 vesmírný teleskop Fermi zachytil slabou gama záři dvou obrovských laloků, z nichž každý se táhl zhruba 20 000 světelných let od středu galaxie. Byly příliš malé na to, aby bylo možné vystopovat severní polární výběžek, ale jinak vypadaly přesně jako oblaka horkého plynu galaktického měřítka, která Sofue předpověděl. Astronomové se začali zajímat:

„Situace se dramaticky změnila po objevu Fermiho bublin,“ řekl Jun Kataoka, astronom z japonské univerzity Waseda, který se Sofue spolupracoval.

Nové snímky změnu názoru ještě více upevnily. Pocházejí z orbitálního rentgenového teleskopu eROSITA, který byl vypuštěn v roce 2019 s cílem sledovat vliv temné energie na kupy galaxií. Tým eROSITA v červnu zveřejnil předběžnou mapu, která je výsledkem prvních šesti měsíců pozorování teleskopu.

Mapa sleduje rentgenové bubliny, které jsou vysoké odhadem 45 000 světelných let a pohlcují gama Fermiho bubliny. Jejich rentgenové záření pochází z plynu o teplotě 3 až 4 miliony stupňů Kelvina, který se rozpíná směrem ven rychlostí 300 až 400 kilometrů za sekundu. A nejenže se severní bublina dokonale vyrovnává s ostrohem, zřejmý je i její zrcadlový obraz, přesně jak Sofue předpověděl. „Obzvláště mě potěšilo, že jižní bublina je jasně exponovaná, tak podobná mé simulaci,“ řekl.“

Přesto zůstává úplná interpretace všech pozorování severní polární ostrohy složitá; například blízký pozůstatek supernovy mohl náhodou zaparkovat přímo před rentgenovými bublinami, což dává oběma interpretacím prvky pravdy. V září Das a jeho spolupracovníci použili nejmodernější pozorování vzdálených hvězd, aby ukázali, že něco prachového visí asi 450 světelných let daleko, což je podle galaktických měřítek co by kamenem dohodil.