Toto je můj příběh. Chtěla jsem se o něj podělit už delší dobu, ale myslím, že jsem konečně připravená. Omlouvám se, že je to tak dlouhé, ale vždycky jsem chtěla mít celý zážitek sepsaný tak, jak si ho pamatuji. Napsání mého příběhu mi pravděpodobně pomohlo víc než komukoli z vás, ale doufám, že jeho sdílení zvýší informovanost těhotných žen a rozšíří pochopení lékařů. Děkuji, že jsem se s vámi mohla podělit o zážitek, který mi změnil život.“

Těhotná a naivní

Několik měsíců poté, co jsme se s manželem vzali, jsme pevně cítili, že je čas založit rodinu. Byla jsem mladá a zdravá a vždycky jsem chtěla mít velkou rodinu, možná 7-8 dětí, i když můj manžel si myslel, že 3-4 budou stačit. Nedělali jsme si však starosti s našimi rozdílnými názory, protože jsme měli spoustu času na to, abychom se rozhodli, a zkušenosti nám jistě pomohou upevnit naše plány v budoucnu. Tehdy jsme si neuvědomovali, že Bůh má pro naši rodinu plán, který se od našeho plánu velmi liší.

Otěhotněla jsem hned a předpokládala jsem, že moje schopnost reprodukce je výjimečná, protože moje babička měla 13 zdravých dětí, moji rodiče měli 10 zdravých dětí a moji sourozenci mi už dali 18 statných neteří a synovců. Porodu jsem se však dost bála, takže jsem nikdy neotevřela žádnou knihu o těhotenství ani jsem si nic nepřečetla, abych se na něj připravila. Měla jsem spoustu času.

Předčasný porod

Den po návštěvě lékaře ve 21. týdnu jsem seděla v práci, když jsem dostala velkou křeč charlie-horse do břicha, která mi vyrazila dech. „Co to bylo?“ Pomyslela jsem si. Ale co, přešlo to, takže to musí být typická těhotenská rostoucí bolest. Ten večer se bolest opakovala a pak pokračovala jednou za 30 minut. Zavolala jsem svému lékaři (který byl ve skutečnosti 2 hodiny cesty daleko, protože jsme v současné situaci měli bydlet jen další 4 týdny, poté jsme se stěhovali do jeho města) a sestry mě odmítly pustit ke slovu, ale ujistily mě, že cítím bolesti z infekce močového měchýře a že si nemám dělat starosti, pokud se to hodně nezhorší. Začalo to bolet víc a pravidelně, tak jsem volala znovu a opět jsem byla odmítnuta, když jsem chtěla mluvit s lékařem. Bylo mi řečeno, že to jsou pravděpodobně bolesti močového měchýře, ale jestli mě to tak trápí, můžu jít ráno na pohotovost. Sestry si zřejmě myslely, že přehnaně reaguji na zcela normální těhotenské bolesti, a protože jsem chtěla věřit, že se nic špatného neděje, nešla jsem tam. Celou noc jsem trpěla velmi silnými bolestmi každých 30 minut až každých 15 minut, a když jsem ráno vstala, cítila jsem se slabá a vyčerpaná. Rozloučila jsem se s manželem, když odcházel brzy ráno do práce (pracoval asi 1 hodinu a 15 minut odtud – po venkovských cestách a kaňonem řeky), a ujistila jsem ho, že budu v pořádku a že zavolám do práce, že jsem nemocná, pokud budu mít potřebu. Během několika minut po jeho odchodu domů jsem vlezla do sprchy a ztratila hlenovou zátku (tehdy jsem ještě netušila, co to je). Od té chvíle se moje bolesti dramaticky zvýšily, začala jsem být velmi malátná a slabá a bylo mi špatně, protože jsem ještě nic nejedla a stále jsem trpěla ranními nevolnostmi. Pokusila jsem se udělat si snídani, ale zanedlouho jsem ležela na podlaze a lapala po dechu bolestí, byla jsem malátná a slabá a neměla jsem sílu se zvednout z podlahy. Byla jsem si jistá, že omdlím a pravděpodobně na podlaze zemřu. Byla jsem tak slabá, že jsem nemohla mluvit, a i když jsem si myslela, že bych měla někomu zavolat o pomoc (příbuzní bydleli jen pár minut odtud), nemohla jsem dosáhnout na telefon a doslova jsem nemohla pohnout rty, a tak jsem se modlila, aby někdo přišel a našel mě.

O několik minut později zazvonil telefon a mě stálo veškerou sílu a odhodlání, abych na telefon dosáhla – myslela jsem, že je to moje záchranné lano. Pokusila jsem se to zvednout a myslím, že se mi podařilo zasténat do sluchátka. Tchyně začala o něčem mluvit a já netuším o čem, ale když jsem neodpovídala, zeptala se, jestli jsem v pořádku. Tak moc jsem se snažila říct „ne“ a nejsem si jistá, jak to ze mě vypadlo, ale nakonec zjistila, že nejsem v pořádku, a řekla, že hned přijde. Moc jsem se snažila dostat se na gauč, abych nevypadala tak hloupě, až přijde. Když přišla, chrčela jsem bolestí, a to už jsem měla pravidelné bolesti každé 2 minuty, které trvaly vždy minutu, a to jsem ještě netušila, že rodím předčasně. Když mě tchyně pozorovala, jak trpím, řekla, že vypadám, jako bych rodila, a zavolala své blízké kamarádce, která je zdravotní sestra, aby se zeptala na její názor. Sestra řekla, že bych měla okamžitě jet na pohotovost! Tchyně běžela přes ulici pro rodiče a synovce. Přišli a pomodlili se za mě, aby bolesti ustaly a dítě žilo, pokud je to Boží vůle. Byli jsme obdařeni zázrakem a bolesti skutečně ustaly. Dokonce jsem měla sílu vstát.

Pravdu se mi chtělo na záchod, a tak jsem trvala na tom, abych šla ještě před odjezdem do nemocnice. Když jsem si sedla na záchod, ucítila jsem něco velmi zvláštního a při pohledu dolů jsem zjistila, že mám mezi nohama vypouklý průhledný váček, velký asi jako softbalový míč. Co to sakra bylo? Netušila jsem, co se děje, ale měla jsem strach, že dítě vypadne do záchodu. Zavolala jsem tchyni a ta mě opatrně upozornila, že možná přijdu o dítě. Omotaly jsme mi pod nohy ručník a oblékly velké pyžamové kalhoty, aby mě udržely pohromadě, a pak mi s manželovou babičkou pomohly do auta, abych se vydala na 20 minut vzdálenou pohotovost. Těsně před odjezdem tchyně zavolala manželovi, že mě vezou do nemocnice. Nevysvětlila mi, co se děje, a tak manžel rychle odjel, aby se ke mně dostal co nejdříve (jsem si jistá, že několikrát překročil povolenou rychlost).

Přivezli mě na pohotovost, položili na studenou bílou postel a sklopili tak, že jsem měla nohy ke stropu a hlavu dole u podlahy. Ležela jsem tak další 4 hodiny, zatímco se lékaři a sestry přišli podívat na vypouklé blány a pak odešli, a zatímco naše maloměstská nemocnice hledala záchranný letoun, který by mě odvezl do větší nemocnice. Strašně se mi ulevilo, když za mnou přijel manžel a v nemocnici se s námi mohla setkat i moje vlastní maminka a tchán.

Doktor mi nakonec musel zavést cévku, abych mohla vyprázdnit močový měchýř, protože jsem to už nemohla déle zadržet (vlastně jsem se nikdy nedostala na řadu!). Pak se stalo, že ze čtyř nejbližších záchranných letů k nám se ten den všechny opravovaly, kromě jednoho z univerzitní nemocnice v Salt Lake City, vzdáleného čtyři hodiny cesty. Když jsme čekali na přílet záchranného letu, bylo mi řečeno, že šance na přežití mého dítěte jsou velmi malé. Jejich negativní předpovědi jsem v podstatě ignorovala, protože „malá“ znamenala, že ještě nějaká šance existuje, a já jsem nehodlala svému dítěti NEdát všechny možné šance na život. Nezáleželo mi na ničem jiném než na mém dítěti.

Znovu jsem začala mít bolesti, i když byly mnohem mírnější než celý den a bylo jich málo a byly daleko od sebe. Doktor mi dával každou hodinu injekci na zastavení kontrakcí (pravděpodobně terbutalin?).

Letadlo života

Přijelo letadlo života, přišli lékaři a znovu mi řekli, že šance na přežití mého dítěte jsou velmi malé. Opravdu jsem chtěla čelit finanční zátěži, kterou by mi let Life-Flight přinesl, když by pravděpodobně nezměnil výsledek mého porodu? Na to jsem se neptala. Ano! Chtěla jsem jet!“

Můj manžel bohužel nemohl letět ve vrtulníku záchranného letu se mnou, a tak s maminkou odjeli na čtyřhodinovou cestu za námi do SLC. Tchyně přijela vlastním autem asi o hodinu později. Musím přiznat, že i když jsem měla pravidelnější kontrakce, stále jsem byla opřená hlavou o zem a nohama ve vzduchu a stále jsem dostávala injekce na zpomalení kontrakcí, letět poprvé vrtulníkem bylo vzrušující! Byl uvnitř velmi malý a sotva jsem se vešla ke dvěma sestřičkám, které byly vzadu se mnou. Přála jsem si jen, abych viděla z okénka, ale když jsme letěli nad horami, jedna ze sestřiček mě nadzvedla natolik, že jsem asi na 10 vteřin mohla zahlédnout krajinu.

Let vrtulníkem trval asi 45 minut, pokud si dobře pamatuji, ale připadalo mi to jako dvě hodiny, protože moje kontrakce přicházely stále silněji. Když jsme dorazili na místo, připadala jsem si jako ve filmové scéně. Přistáli jsme na střeše univerzitní nemocnice a přiběhla nás přivítat hromada lidí jako v M*A*S*H a co nejrychleji mě zvedli ven (měla jsem takový strach, že mě vyklopí z postele!) a naložili mě na zadní část pojízdného vozíku. Odvezli mě do nemocnice, kde mě zvedli na další nosítka a odvezli (lidé na mě zírali, když jsme běželi po chodbách) do tmavé úzké místnosti se spoustou vyšetřovacích lůžek. Odvezli mě do úplně zadního rohu místnosti a zvedli mě na lůžko, aby mi udělali pár rychlých testů. Dělali ultrazvuk, aby zkontrolovali dítě, hladinu tekutin kolem dítěte atd. Požádali mě, zda by mohli přivést tým studentů, kteří by situaci analyzovali a poučili se z ní. Rozhodla jsem se, že mě dnes „tam dole“ vidělo tolik lidí, že už je to vlastně jedno. Kromě toho, pokud tato zkušenost nezachránila život mého dítěte, pak bych byla ráda, kdyby alespoň pomohla lékařům poučit se a pomoci podobným pacientům v budoucnu.

Tým diskutoval o tom, zda by do mě nemohli píchnout jehlu a odebrat to malé množství tekutiny, které obklopovalo dítě, aby vypouklý vak zatlačili zpět a pak tekutiny nahradili, ale tento nápad byl zavržen, protože tam nebyl viditelný dostatečně velký úsek tekutiny, aby bylo možné provést odběr. Vzhledem ke stavu, ve kterém jsem se nacházela, a mým nedostatečným znalostem o těhotenství a gynekologii jsem si z jejich diskuze neodnesla o moc víc. Jediná možnost, na které se nakonec shodli, že by mohla zachránit mé dítě, bylo nechat mě v nemocnici s nohama ve vzduchu, aby dítě nevypadlo, dokud to vydržím. Samozřejmě, protože jsem měla opět porodní bolesti, museli nejprve najít způsob, jak zastavit mé kontrakce.

Takže mě poslali na porodní sál, uložili mě do mnohem pohodlnější postele, než byla nosítka, a postel mi sklopili tak, abych měla hlavu k zemi a nohy ve vzduchu. To nebylo pohodlné.

Podávali mi další tokolytika, aby se pokusili zastavit kontrakce, ale zdálo se, že nic nezabírá. Moje kontrakce byly každou minutou častější a intenzivnější. Až do této chvíle jsem neměla nic, co by maskovalo bolest kontrakcí. Nemohla jsem dostat epidurál, protože si mysleli, že když mám hlavu skloněnou k zemi, léky by mi stékaly do hlavy. A také se báli, že kdyby mě posadili do vzpřímené polohy a dali mi epidurál, moje uvolněné svaly by způsobily, že by miminko vyklouzlo hned ven a já bych o něj určitě přišla. A tak jsem se držela, zatímco kontrakce byly horší a horší a mezi nimi bylo jen velmi málo času na zotavení.

Požehnáním, které jsem si uvědomila při převozu letadlem do SLC, bylo to, že jsem měla řadu rodinných příslušníků žijících v této oblasti. Po příjezdu mě přivítali můj otec a nevlastní matka, moje nejbližší sestra a její nový manžel, kteří přiletěli do SLC právě ten den cestou domů ze svatební cesty, a dvě mé starší sestry. Zůstaly se mnou po celou dobu, ale jsem si jistá, že muži na chvíli odjeli.

Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu křičet, ale jak se mé kontrakce stávaly intenzivnějšími s malým časem na zotavení mezi nimi, bolest byla tak strašná, že jsem se přistihla, jak křičím bolestí při každé kontrakci, když jsem se držela ruky své drahé sestry. Myslím, že má dodnes jizvy od mých nehtů.

Epidurál & Porod

Můj manžel a maminka konečně přijeli kolem osmé hodiny večer té noci. Jakmile manžel dorazil, všichni opustili pokoj, aby nám dopřáli soukromí, protože jsme se museli rozhodnout. Byla jsem vyčerpaná ve všech směrech a porodní bolesti byly tak silné, že jsem nevěděla, jestli to ještě dlouho vydržím. Porod se samozřejmě nezastavoval. Lékaři si však byli jistí, že pokud dostanu epidurál, porodím. Měla jsem tedy dál trpět v naději, že se porod zázračně zastaví a já budu moci zůstat těhotná ještě několik týdnů? (Opravdu nebyl důvod věřit, že je to možné), nebo jsem dostala epidurál s tím, že je téměř jisté, že porodím a o dítě přijdu? V tuto chvíli byl tlukot srdce dítěte stále silný. Netuším, jak moc jsem byla roztažená, doktoři mi nikdy nic neřekli, jestli mě kontrolovali, a už si ani nepamatuji, jestli to dělali, ale představuji si, že jsem byla většinou roztažená a miminko udržovala tokolytika a to, že jsem byla hlavou dolů. Chvíli jsme seděli v tichosti, aniž bychom úplně chápali, jaká rizika hrozí mně nebo miminku (nechápali jsme, že se nemocnice nepokusí zachránit dítě mladší 24 týdnů těhotenství – jen jsme pořád slyšeli, že dítě pravděpodobně zemře. Nerozuměla jsem žádnému z faktorů tohoto rozhodnutí). Rozhodli jsme se, že vzhledem k tomu, že šance pro dítě byly minimální a já byla příliš vyčerpaná na to, abych porod zvládala déle, dostanu epidurál.

Můj manžel to řekl sestře a lidé se hrnuli dovnitř. Naivně jsem si myslela, že někdo přiskočí a epidurál mi dá okamžitě, ale trvalo skoro 30 minut, než se konečně objevil anesteziolog. Byla jsem připravená ho zabít! Epidurálu jsem se bála asi vteřinu a nepamatuji si, že bych cítila nějakou bolest, i když jsem si jistá, že jsem ji cítila. Epidurál začal téměř okamžitě tlumit bolest kontrakcí, ale bohužel jsem si jeho začátky moc neužila, protože se mi po něm udělalo strašně špatně a vyzvracela jsem se do odpadkového koše vedle postele. Bylo mi úplně trapné zvracet přede všemi.

Epidurál je boží dar. Tělem mi projela záplava tepla a bolest úplně odplavila. Necítila jsem nic pod pasem a najednou jsem byla tak unavená. Připadala jsem si, jako bych byla zabalená do vyhřáté deky, a byla jsem si jistá, že mi bylo nejpohodlněji v životě. Myslím, že všechny mé smysly byly trochu umrtvené, protože jsem se cítila tak klidná a vyrovnaná. V tu chvíli přijela moje tchyně ze své čtyřhodinové cesty přes hranice státu. Přišla dovnitř a tiše si povídala s mým manželem, zatímco všichni ostatní si udělali přestávku a dali mi možnost si odpočinout. Několik krátkých minut uplynulo v mlhavém oparu ospalosti a tepla. Pak mě přišla zkontrolovat zdravotní sestra a po chvíli překvapení nám tiše oznámila, že jsem porodila. To mě probudilo.

Život & Ztráta

Sestra běžela pro pomoc a přišel malý tým. Moje dítě se narodilo ve vaku. Sestra ho vyndala a nechala mého manžela přestřihnout pupeční šňůru. „Co je to?“ Zeptala jsem se. Manžel odpověděl, že se nám narodil chlapeček. Chlapec! Můj prvorozený syn. Ten, který by měl nést naše rodinné jméno. Srdce mu tlouklo silně, takže byl naživu. Sestřičky ho na chvíli omyly a odvezly na otisky nohou a testy – narodil se ve 21w2d těhotenství, vážil 12 uncí a měřil 10 1/4 palce. Za pár minut ho přinesli zpátky a celého zavinutého nám ho prostě dali do náruče a řekli nám, že ho můžeme držet, jak dlouho budeme chtít. Můj manžel měl pocit, že bychom ho měli pojmenovat Dan, a tak jsme to udělali. Měl srostlé oči, ale byl dokonalý ve všech směrech: nehty na rukou i nohou, řasy a jemné rty. Vypadal tak klidně a vyrovnaně.

Naše rodina přišla a stála kolem mé postele, zatímco jsme tiše mluvili a každý se střídal v držení Dana. Bylo pořízeno několik fotografií, prolito několik slz. Duch našeho chlapce byl velmi silný a v pokoji panoval klid. Pokaždé, když jsem ho mohla obejmout, jemně jsem mu položila prst na hruď, abych cítila tlukot jeho srdce. Jednou jsem necítila nic – žil 54 minut.

Naše dítě jsme ještě chvíli drželi a pak naše rodiny odešly, protože jsme byli převezeni na pooperační pokoj, kde nám bylo řečeno, že můžeme našeho syna držet tak dlouho, jak budeme chtít. S manželem jsme se střídali v jeho držení a byli jsme spolu s ním nebo prvorozeným synem jako tříčlenná rodina až do ranních hodin.

V určitém okamžiku mě manžel nakonec přesvědčil, že se musíme vyspat a další čas s naším miminkem by nám jen ztížil rozchod. Udělali jsme to, co by žádný rodič nikdy neměl dělat, zavolali jsme sestru a donutili se předat naše dítě a dívat se na něj tak dlouho, jak jen to šlo, než se za ním zavřely dveře. Už nikdy jsme se na naše dítě nepodívali.

Další den trvalo většinu dne, než jsme přesvědčili lékaře, aby mě propustil z nemocnice – bylo nesmírně nepříjemné zdržovat se čekáním na podpis lékaře. Nic nám tam nezbylo. Bylo to zničující a chtěli jsme pryč. Uprostřed naší snahy opustit nemocnici se jedna holka, kterou jsem znala ze střední školy, dozvěděla, že jsem v té nemocnici, myslím, že její dítě bylo na JIP nebo tak něco, a přišla nás hledat. Neměla jsem náladu na návštěvy. To poslední, co jsem chtěla, bylo, aby mi v tu chvíli vstoupila do života nějaká známá a nutila mě vysvětlovat, co se stalo, a pak poslouchat její žvanění o tom, jak je těžké mít vlastní dítě na JIPce. On žil, moje dítě bylo mrtvé.

Odpoledne jsme konečně utekli z nemocnice a vydali se na čtyřhodinovou cestu domů do Wyomingu. Celá naše rodina zamířila do Wyomingu hned ráno, protože moje mladší sestra měla ten večer v našem rodném městě svatební hostinu. S manželem jsme se dostali k nám domů, převlékli se a pak se vydali rovnou na sesterskou hostinu vzdálenou 15 mil, kam jsme dorazili s malým zpožděním. Doufala jsem, že tam budeme moci být na oslavě se sestrou a nebudeme muset řešit žádné otázky, že ještě nikdo nebude vědět, co se stalo, a my se tomu budeme moci na jeden den vyhnout. Nemělo mě to však překvapit, ale všichni, které jsme na její recepci potkali, už o mém dítěti věděli. Ten večer se nám dostalo mnohem víc pozornosti, než jsme chtěli, a okamžitě jsme se dostali do trapné situace, kdy jsme museli ostatním vyprávět náš tragický příběh. Nejvíc mě překvapilo, jak různorodě se lidé s naší zprávou vyrovnávali: někteří plakali, objímali a omlouvali se, jiní dělali, jako by se nic nestalo, a téma úplně ignorovali, další se nám nedokázali podívat do očí a jiní se nás snažili přesvědčit, že chápou, čím procházíme (i když jejich příběhy nebyly vůbec podobné těm našim). Velmi rychle jsem se naučila, že se nemohu urazit, pokud něčí reakce na nás nebyla taková, jakou jsem si přála.

Pohřeb dítěte

O tři dny později odvezl otec tělo mého dítěte do Wyomingu, kde jsme měli rodinné setkání v domě mých tchánů a poté jsme měli jednoduchý hrobový obřad při pohřbu mého syna.

Zaznělo krásné hudební číslo a rodinná modlitba, pořídili jsme několik fotografií a pak jsme nechali tělíčko našeho malého syna spustit do země a zapečetit. Jedinou útěchou mi bylo, že tam nebyl sám. Byl pohřben mezi manželovým bratrem a manželovým bratrancem – oběma nemluvňaty. Hřbitov byl plný předků a příbuzných mého sladkého dítěte. Stále mě utěšuje, že jeho tělo je obklopeno rodinou, která ho miluje a je s ním na druhé straně.

Můj příběh zde končí, i když to byl jen začátek citového traumatu a zkázy, kterou jsem prožívala ještě několik měsíců. V den pohřbu mého syna mi přišlo mléko a bylo to nesnesitelně bolestivé – fyzicky i emocionálně. Ranní nevolnosti zmizely, o měsíc později jsem musela podstoupit D&C, aby mi odstranili většinu placenty, která ve mně ještě nějakým způsobem zůstala, mé tělo ztratilo většinu těhotenské váhy a život pokračoval, jako by můj syn neexistoval. Byla jsem matka, ale nebyla jsem. Prožila jsem nejzásadnější životní a srdcervoucí zkušenost svého života, ale neměla jsem nic, čím bych se mohla pochlubit. Když jsem se vrátila do školy, byla jsem obklopena novomanželkami a novopečenými matkami, a přesto jsem mezi ně nezapadla.“

Můj zážitek se synem je však jednou z nejsladších vzpomínek, které mám. Dostali jsme dar, dar dokonalého syna, s nímž budeme moci žít i po skončení tohoto života. V tomto poznání nacházím mnoho radosti a ve svém srdci mnoho pokoje pro toto požehnání.