Před několika týdny byla na břeh východokanadského města vyplavena mrtvá modrá velryba, která od té doby vzbuzuje značný rozruch. Místní obyvatelé sdělili médiím, že se obávají, že nafouknutá a zapáchající mršina exploduje, a co je horší, jejich obavy nejsou neopodstatněné, protože k „velrybím explozím“ docházelo i dříve. Nejzajímavější na tomto příběhu však není to, že se tato vzácná událost odehrává před našima očima, ale spíše to, že o potenciálně vybuchujících mrtvých mořských savcích neslyšíme častěji. Koneckonců stádia rozkladu, která tato mršina v současné době vykazuje, jsou poměrně typická.

„Uvolňování tlaku je někdy pomalé a někdy katastrofické,“ říká Bruce Mate, ředitel ústavu mořské biologie na Oregonské státní univerzitě. Mate měl během své kariéry co do činění se spoustou mrtvých velryb, takže viděl i svůj podíl nafouklých ostatků. „Hromadění plynu je normální součástí rozkladu tkáně.“ Proto ho velryba vyplavená na pláž u Trout River v Newfoundlandu tolik neznepokojuje. „Mrtvá zvířata se neustále vznášejí na hladině a plavou tam, dokud se tlak neuvolní přes nějaké slabé místo,“ říká. Často se jedná o slabá místa, která jsou již na místě, jako je velrybí tlama nebo řitní otvor. K vytvoření takovýchto slabých míst však mohou přispět i hladoví žraloci.

Ale proč se plyn v těchto velrybách vůbec hromadí? Wolfgang Weinmann, forenzní toxikolog z univerzity ve švýcarském Bernu, v e-mailu pro The Verge vysvětlil, že plyny, které se hromadí v mrtvých zvířatech, „pocházejí z různých zdrojů“. V této situaci jsou podle něj pravděpodobně viníky hniloba a kvašení. Při hnilobě se rozkládají bílkoviny ve zvířecích tkáních. Kromě metanu tak vzniká řada „páchnoucích plynů“, napsal Weinmann. To také způsobuje zkapalnění orgánů. Kvašení je naproti tomu proces, při kterém se různé tkáně vysušují. Při tom vzniká řada dalších plynů, například oxid uhličitý. Když se tedy hnití a kvašení spojí, může někdy vzniknout efektně nafouklé tělo. A protože velryby mají pod kůží silnou vrstvu tuku, vzduch uvězněný uvnitř zůstává hlavně ve velrybě, dokud se její kůže nerozloží – nebo dokud se někdo nerozhodne, že je čas uvolnit všechen ten tlak.

Co se týče působivosti těchto výbuchů, opravdu to souvisí jen s velikostí, říká Mate. Protože v tak velkém zvířeti probíhá rozklad, může se v jeho ostatcích nahromadit více plynu a tlaku. „Když se díváte na mrtvolu veverky nebo mývala podél silnice, nedočkáte se tak vzrušující nebo dramatické reakce,“ říká. „Ale ve veverce probíhá stejný proces, jen v mnohem menším měřítku.“ A nenechte se mýlit, říká Mate, tlak, který se v tomto zvířeti hromadí, „se nakonec uvolní“ – jen to možná nebude taková exploze, jakou si představujeme. Pomalé vypouštění, říká, funguje stejně dobře.

I tak by si město mělo najmout loď, která by mrtvoly odtáhla na moře, jen pro jistotu, říká Mate. Jakmile budou dostatečně daleko od města, může někdo provést řízené uvolnění vnitřního tlaku velryb tím, že udělá mělký řez nožem s dlouhou rukojetí. „Podle mých zkušeností,“ říká, „nemusíte jít až k místu, kde je tlak – stačí vytvořit slabinu a odejít.“

Mate však připouští, že i řízené uvolnění se může zvrtnout. Pokud by někdo sáhl příliš hluboko, pak by uvolnění mohlo mít „katastrofální následky“, říká. „Stali se lidé, kteří stáli na těchto zvířatech a byli vyneseni do vzduchu.“ Když se to stane, vnitřní orgány velryby jsou „někdy vymrštěny 30, 50 stop“. Při správném vypuštění by se však mršina pomalu vypouštěla a klesala ke dnu, čímž by poskytla tuny potravy zvířatům pod sebou.

Naneštěstí se tento nápad asi nebude líbit některým obyvatelům města, protože mnozí doufají, že se kostra velryby zachová a vystaví jako turistická atrakce. K tomu by ještě mohlo dojít, ale včerejší oznámení Královského ontarijského muzea, v němž muzeum uvedlo, že vyšle vědce, aby vyzvedli dvě z devíti velrybích mrtvol, které byly nedávno vyplaveny v této oblasti, by mohlo tyto plány zmařit. Místní obyvatelé již vyjádřili nespokojenost s nápadem rozloučit se s nafouklou modrou velrybou. „Přesunout ji do Ontaria nebude žádná maličkost,“ řekla Jenny Parsonsová, provozovatelka restaurace v Trout River, rozhlasové stanici CBC v pořadu As It Happens. V ideálním případě by Parsonsová uvítala, kdyby velrybu odvezli z obce, dokud se bude rozkládat, a pak ji vrátili, až bude kostra čistá. To by podle ní dávalo větší smysl než převézt celou věc do Toronta.

Mate si myslí, že ponechání kostry je možné – právě to už několikrát udělal -, ale také říká, že uskutečnit to je nákladné a složité. Tým, který bude kostru připravovat, bude muset odstranit všechny měkké tkáně, což znamená asi 85 procent hmotnosti velryby. Pak budou muset vymyslet, jak maso zlikvidovat, což nebude snadné. „Něco takového jen tak nedáte na korbu pickupu a neodvezete to na nějaký venkov,“ říká. Ale pokud si kostru opravdu chtějí ponechat, mohou – „je to prostě opravdu velký projekt.“