„Vezměme si například peníze. V minulosti neexistovaly žádné papírové peníze. Papír byl jen papír, bez jakékoliv hodnoty. Pak lidé usoudili, že stříbrné peníze se špatně skladují, a tak z papíru udělali peníze. A tak slouží jako peníze.“

„Možná se jednou v budoucnu objeví nový král, který nebude mít rád papírové peníze. Bude chtít, abychom místo nich používali voskový trus – vezme pečetní vosk, roztaví ho, vyrazí z něj hrudky a bude je považovat za peníze. Budeme používat voskový trus po celé zemi a zadlužíme se jen kvůli voskovému trusu. A co teprve voskový trus, mohli bychom vzít slepičí trus a udělat z něj peníze! To by se mohlo stát. Ze všech našich kuřecích výkalů by se staly peníze. Hádali bychom se a zabíjeli se navzájem kvůli kuřecímu trusu.“

• Ajahn Chah, mnich, zakladatel dvou velkých klášterů thajské lesní tradice, & zásadní postava při zavádění théravádového buddhismu na Západě

Proč buddhističtí mniši odmítají myšlenku peněz?

Praktikující buddhisté skládají pět slibů – nelhat, nekrást, nedopouštět se sexuálních deliktů, neubližovat žádnému živému tvoru a neužívat omamné látky, které vedou k neopatrnosti. Těmto slibům se říká „5 přikázání“.

Když buddhističtí mniši a mnišky přijímají svěcení – oblékají roucho, holí si hlavu a zahajují výcvik -, skládají všechny stejné sliby jako laičtí buddhisté (praktikující buddhisté, kteří nejsou mnichy), ale také slibují, že se zbaví připoutanosti ke všem společenským konvencím. Tak to dělal Buddha na své cestě k osvícení, takže podle Vinaji – pravidel, která sestavil pro mnichy – by měli dělat totéž.

Pro buddhisty (a mnoho ekonomů) se peníze počítají mezi společenské konvence. Mince mají hodnotu jen proto, že jsme se tak rozhodli, a totéž platí pro papírové bankovky. Takže stejně jako jiných společenských konvencí se jich buddhističtí mniši vzdávají. Nemohou nic kupovat ani prodávat, vybírat hotovost z banky a dokonce ani dávat či přijímat dobročinné dary.

Jak se mnichům žije bez peněz?“

Buddhističtí mniši a mnišky jsou zcela závislí na laické komunitě, která jim poskytuje materiální věci potřebné k přežití. V teplejších buddhistických zemích chodí mniši v době jídla po místní vesnici v takzvané „almužní obchůzce“ a drží misku, do které jim místní obyvatelé dávají jídlo. Na Západě se potraviny často darují klášterům ve velkém a dobrovolníci z nich pak připravují jídlo pro mnichy.

Lická komunita poskytuje peníze a práci na stavbu přístřeší pro mnichy, šije jim oblečení a kupuje jim techniku, kterou potřebují, aby mohli držet krok se světem mimo klášter, od počítačů po iPady. Některé mnišské komunity, jako například Lesní sangha, mají dokonce účet na Twitteru.

Jednou ročně, během podzimního svátku Kathina, nabízejí rodiny mnichům a mniškám veškeré látky, které potřebují na roucha, aby mohli přečkat zimní měsíce. Laičtí buddhisté se sdružují, aby jim poskytli základní věci v rámci takzvané každoroční oslavy darování.

Co za to laičtí buddhisté dostávají?

Lajická komunita poskytuje mnišské komunitě materiální podporu výměnou za duchovní podporu, kterou od ní dostává, v podobě obřadů, vedených meditací nebo ad hoc rad. Není to výměna typu „desátek za desátek“ – nedostanete úryvek z Písma pokaždé, když darujete konzervu rajčat – ale spíše vztah vzájemné závislosti neboli „ekonomie daru“.

Jistě lidé tento systém využívají?

Ne vždy jde vše hladce. Jako všechno, i pravidla si lidé vykládají různě a někteří je ohýbají až příliš. Mniši jsou povinni laskavě přijmout vše, co se jim nabízí, ať už je to cokoli. Není neobvyklé, že kláštery v Thajsku jsou přeplněné psy, které darovali lidé, kteří se o ně nedokážou postarat a vědí, že je mniši nemohou odmítnout.

I mniši jsou známí tím, že pravidla ohýbají. Jedna malá sekta západních buddhistů přiznala, že přijímá příjmy z pronájmu od lidí, kteří pobírají příspěvek na bydlení. Vzhledem k tomu, že britský daňový poplatník, který by tyto dávky financoval, na nich rozhodně není duchovně závislý, je to v rozporu s principem „ekonomie daru“ ve vztahu mezi mnichy a laiky.

Technicky vzato, pokud jsou to laici a ne mniši, kdo tyto prostředky vybírá, pak neporušují žádná buddhistická pravidla, když tyto peníze předávají mnichům, pokud chtějí. Řada buddhistických skupin toto ospravedlnění používá k získání dalších věcí, jako jsou meditační kurzy, knihy a podobně.

Mnoho buddhistů by s tím ale mohlo mít problém – zatímco mniši ve skutečnosti s žádnými penězi nemanipulují, zajišťují si materiální blahobyt tím, že profitují z potřeby laické komunity na přístřeší a duchovní vedení. Dostáváme se do situace, kdy se Buddhovo učení stává zbožím, které se prodává těm, kteří si ho mohou dovolit, místo aby se nabízelo těm, kteří ho potřebují. To už není ekonomie daru – je to jen standardní tržní směna.

Proč se držet „ekonomie daru“, když je to chybný způsob jednání?

Lidé, kteří porušují pravidla, budou existovat vždy – ale pro stovky buddhistických komunit po celém světě je systém vzájemné závislosti skutečně důležitou součástí buddhistické spirituality. Buddhisté o sobě často mluví jako o „praktikujících“, protože morální život je otázkou praxe – něčeho, v čem se člověk časem zlepšuje. Žádný ekonomický model není dokonalý, ale tento systém alespoň umožňuje mnišské i laické komunitě uspokojovat své duchovní i materiální potřeby.

*Autor tohoto článku je laickým příznivcem školy Forest Sangha v rámci tradice théravády. Jedná se o osobní výklad Buddhova učení a netvrdí, že reprezentuje názory všech buddhistů.

Líbil se vám tento článek? Podívejte se na zbytek článku Ekonomie zkoumá: Náboženství