Summary

Essay 37: Concerning the Difficulties of the Convention in Devising a Proper Form of Government

V tomto eseji se Madison zamýšlí nad praktickými problémy, kterým čelil Ústavodárný konvent, který se konal ve Filadelfii od května do září 1787. Na začátku svého spisu si Madison stěžuje na nedostatek „ducha umírněnosti“ při projednávání veřejných záležitostí. Tento nedostatek považuje za „neoddělitelný“ od lidských záležitostí. Až příliš často hraje předpojatost hlavní roli v tom, jak lidé hodnotí něco takového, jako je nová ústava, ať už jsou proti ní, nebo ji podporují. Přesto se Madison pokusí předložit vyvážený prolog k úvahám o této věci, aby ji veřejnost mohla zodpovědně posoudit.

Madison zdůrazňuje novost počinu tvůrců. Upozorňuje také na potenciální konflikt mezi dvěma velmi žádoucími cíli: zajistit, aby ústava byla dokumentem stability a energie, a zajistit, aby si občané zachovali svobodu v republikánském rámci vlády. Madison několikrát opakuje slovo energie, jako by chtěl zdůraznit dynamiku, kterou musí federální vláda disponovat, má-li být efektivnější než Články Konfederace.

Madison také poukazuje na problém federalistického uspořádání: kde by měla být stanovena hranice mezi pravomocemi svěřenými národní vládě a pravomocemi, které si mají ponechat státy? Je zde také otázka vyvažování zájmů větších států oproti zájmům států menších. Uváží-li čtenář složitost myšlenek, jimiž se konvent zabýval, a obtížnost vyjádření těchto myšlenek vhodným a přesným jazykem, pochopí, jak obrovský úkol před konventem stál. Skutečným zázrakem je podle Madisona to, že konvent těmto výzvám nejen čelil, ale také je překonal, a to s jednomyslným výsledkem. Rámcoví tvůrci projevili hluboké přesvědčení, že „soukromé názory a dílčí zájmy“ je třeba obětovat pro veřejné blaho.

Esej 38: Pokračování téhož tématu a odhalení nedůslednosti námitek proti novému plánu

Madison začíná tento článek poznámkou, že v celé historii byli tvůrci vlády spíše jednotliví lidé než výbory či skupiny. Zmiňuje takové zákonodárce, jakými byli Minos na starověké Krétě, Theseus a Draco a Solón v Athénách, Lykurgos ve Spartě a Romulus v Římě, po nichž následovali jeho nástupci Numa a Tullus Hostilius.

Madison poté podrobně uvádí některé námitky proti nové ústavě, které ukazuje jako nesoudržné a nepodložené. Jen stěží lze najít dva kritiky, kteří by se navzájem shodovali. Například odpůrce z velkého státu kritizuje rovné zastoupení v Senátu, zatímco kritik z malého státu stejně ostře kritizuje nerovné zastoupení ve Sněmovně reprezentantů. Někteří odpůrci říkají, že listina práv je naprosto nezbytná, ale dodávají, že by v ní měla být uvedena práva, která jsou vyhrazena státům, a nikoliv v držení jednotlivců.

Je pozoruhodné, říká Madison, že kritici nové ústavy nikdy nediskutují o nedostatcích Článků konfederace, které ústava nahradí, bude-li ratifikována. Podle Madisona není nutné, aby nová ústava byla dokonalá – stačí, aby byla lepší než Články, které jsou velmi nedokonalé. Podle Článků jsou některé pravomoci prohlášeny za „naprosto nezbytné“, ale ve skutečnosti jsou tyto pravomoci ve skutečnosti „naprosto zbytečné“. Amerika je neustále vystavena „rozpuštění nebo uzurpaci“.

Esej 39: Soulad plánu s republikánskými principy

Na začátku tohoto článku Madison navrhuje, aby se jeho čtenáři přesvědčili, že nová ústava má autenticky republikánský charakter. Zkoumá charakteristické rysy republikánské vlády. Definuje republiku jako „vládu, která odvozuje veškerou svou moc přímo nebo nepřímo od velkého množství lidu a je spravována lidmi, kteří zastávají své úřady po dobu potěšení, po omezenou dobu nebo po dobu dobrého chování“. Poté stručně rozebírá hlavní úřady stanovené v nové ústavě: Sněmovnu reprezentantů, Senát a prezidentský úřad, komentuje funkční období každého z nich a uvádí různé analogie s některými státy. Nová ústava také zakazuje jakékoli šlechtické tituly.

Madison se také poměrně obšírně zabývá kritikou, že výsledkem ústavy nebude konfederace, ale spíše konsolidace. Toto tvrzení odmítá a rozlišuje mezi národní vládou a federální vládou. Při analýze hlavních složek vlády Madison dochází k závěru, že bude existovat směs nacionalismu a federalismu – jinými slovy vláda „smíšeného charakteru“. Totéž lze říci, zkoumá-li se postup, jakým lze provádět změny ústavy.

Analýza

Ve druhém odstavci 37. eseje Madison podává programové prohlášení o cílech a záměrech Listů federalistů. Dokumenty jsou podle něj určeny těm, kdo mají „upřímný zápal pro štěstí své země“. Bohužel při diskusi o politických opatřeních hraje velkou roli předpojatost a je až příliš zřejmé, že někteří kritici skenovali novou ústavu „nejen s náchylností k odsuzování, ale i s předurčením k odsouzení“.

Madison byl samozřejmě jedinečně kvalifikován k tomu, aby psal o zkušenostech z konventu. Delegáti se sice scházeli tajně, ale Madison si z jednání pořizoval hojné, každodenní poznámky. Jeho dokumenty obsahují jedinou podrobnou historii debat, usnesení a hlasování delegátů. Proto když se vyjadřuje k takovým tématům, jako je novost, energie a federalismus, jsou čtenáři nuceni hodnotit jeho poznámky jako dobře promyšlené a autentické.

Madison také účinně používá analogie. Například v 37. eseji srovnává pokusy tvůrců rámce rozlišit mezi federální a státní mocí s pokusy přírodovědců či biologů vysledovat definici a vlastnosti rostlinného života. V Eseji 38 používá rozsáhlou analogii, v níž přirovnává Ameriku pod vládou Článků k nemocnému pacientovi, jehož nemoc se den ode dne zhoršuje.

Madisonův styl a myšlenkový postup jsou záviděníhodně jasné, ale ukazuje se také, že je mistrem v předkládání zmatků a nesouvislostí. Vezměme si například změť kritik a výtek, které vyslovili křiklouni kritizující novou ústavu a které Madison téměř komicky katalogizuje v eseji 38.

Ke konci eseje 38 Madison nabízí argument, který se některým čtenářům může zdát méně než uspokojivý. Prohlašuje, že nová ústava nemusí být dokonalá; stačí, aby byla méně nedokonalá než články. Madisonův závěr lze srovnat s podobným hodnocením Benjamina Franklina, které přednesl na konci konventu v září 1787: „Přiznávám, že existuje několik částí této ústavy, které v současné době neschvaluji, ale nejsem si jistý, že je nikdy neschválím … Pochybuji také o tom, že by nějaký další konvent, který bychom mohli získat, byl schopen vytvořit lepší ústavu.“

.