Většina násilníků (jakkoli jsou v jiných ohledech zavrženíhodní) není zároveň sadisty. Je nesmírně důležité tento rozdíl rozlišovat – přítomnost či nepřítomnost duševní poruchy podle DSM-IV rozhoduje o tom, zda je psychiatrický závazek SVP ústavně správný, či nikoliv, oproti tomu, zda je porušením občanských práv. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, která akceptují ústavnost zákonů o SVP, zcela jasně vyžadují, aby dotyčná osoba měla predisponující duševní poruchu, která ji odlišuje od běžného zločince. V případě neexistence skutečné duševní poruchy představuje psychiatrické uvěznění dvojí ohrožení a nedostatek spravedlivého procesu. Nestává se ve skutečnosti ničím jiným než velmi chabě maskovanou formou protiústavní preventivní vazby.
Mým cílem je zde upřesnit podobnosti a rozdíly mezi širokou kategorií znásilnění a úzkou kategorií sadismu podle DSM-IV. Doufejme, že to pomůže zabránit tomu, aby si hodnotitelé SVP vytvořili vlastní, příliš inkluzivní, idiosynkratické a krkolomné definice sadismu. V opačném případě se sadismus může stát novými zadními vrátky používanými k ospravedlnění nepřiměřené psychiatrické vazby násilníků.
Definice sexuálního sadismu podle DSM-IV-TR vyžaduje dlouhodobé, opakující se, intenzivní sexuálně vzrušující fantazie, nutkání nebo chování, při nichž je psychické nebo fyzické utrpení a ponížení oběti pro danou osobu sexuálně vzrušující. Sadistické činy mohou zahrnovat spoutání, zavázání očí, výprask, bičování, štípání, bití, pálení, elektrické šoky, znásilnění, řezání, bodání, škrcení, mučení, mrzačení nebo zabití. Sadistické chování obvykle začíná v raném věku, je chronické a pravděpodobně se opakuje, dokud není osoba zadržena. Závažnost sadistických činů se obvykle v průběhu času zvyšuje.
Většina sexuálního nátlaku se neřídí tímto vzorcem a neměla by být diagnostikována jako sexuální sadismus. Místo toho je znásilnění téměř vždy projevem běžné kriminality toho či onoho druhu: oportunistické znásilnění, znásilnění pod dezinhibujícím vlivem návykových látek, znásilnění jako součást obecného vzorce antisociální osobnosti, znásilnění v důsledku špatného úsudku, znásilnění za účelem dominance, skupinové znásilnění, znásilnění za účelem zisku, znásilnění na rande a znásilnění ovlivněné jinými duševními poruchami.
Ačkoli násilníci i sadisté způsobují svým obětem násilný sex, cíl násilí u většiny násilníků není sadistický. Násilník je násilný proto, aby oběť rychle a důkladně ovládl a zajistil si její podřízení se sexuálním aktům. Pro většinu násilníků není násilí ničím jiným než nástrojem, jak donutit nesouhlasící osobu, aby se podvolila.
Streotypní a rituální násilí u sadistického znásilnění naopak naplňuje hluboce zakořeněné fantazie, které jsou hlavní událostí sexuálního aktu. Pro sadistu by sex nebyl zdaleka tak vzrušující (a možná by ani nebyl vůbec možný), kdyby nebyl doprovázen dostatkem násilí toho správného druhu, které vyvolává maximální bolest, ponížení a utrpení oběti. Způsobení bolesti je cílem znásilnění, nikoli jeho vedlejším prostředkem.
Ačkoli jsou násilníci i sadisté krutí, neempatičtí a postrádají zájem o oběť, mají opět odlišné motivace. Pro sadistu je sexuální vzrušení umocněno tím (nebo může spočívat výhradně v tom), že je krutý způsobem, který vyvolává bolest. Pro násilníka je způsobená bolest instrumentální.
Násilník i sadista postrádají svědomí, které by jim bránilo ubližovat druhým, ale pouze sadista vyžaduje bolest oběti jako sexuální stimul.
Znásilnění je vždy odporný, ošklivý, násilný a krutý zločin. Násilí a krutost, které jsou součástí všech znásilnění, by však neměly být zaměňovány se specificky motivovaným násilím a krutostí, jimiž se vyznačuje sexuální sadismus (přičemž bolest oběti je nezbytná k vyvolání sexuálního vzrušení).
Pokud se toto rozlišení neprovádí, většina násilníků by mohla dostat nesprávnou diagnózu duševní poruchy sexuálního sadismu. Pak by podléhali psychiatrickému závazku SVP za to, co je ve skutečnosti jen trestným činem, nikoli duševní poruchou. Násilí a bezcitnost při znásilnění jsou neodmyslitelnou součástí trestného činu a nelze je kvalifikovat jako duševní poruchu. Takové volné použití sexuálního sadismu by bylo zneužitím psychiatrické diagnózy a vedlo by k neoprávněnému psychiatrickému uvěznění.
Zákony SVP a jejich aplikace mají sloužit chvályhodnému cíli veřejné bezpečnosti. Motivace je dobře míněná a pochopitelná, ale výsledné porušení základních ústavních práv je příliš vysoká cena. Nesmíme následovat neblahý příklad jiných zemí, které zneužívají psychiatrické diagnózy pro účely uvěznění. Toto zneužívání psychiatrie je šikmou plochou, která může vést k potlačování politického nesouhlasu, individuálních odlišností a základních občanských práv.
Jistě, občas se najde násilník, který skutečně splňuje i kritéria sexuálního sadismu, a proto by mohl být vhodně takto diagnostikován a zavřen v řízení SVP. Ale většina násilníků jsou zločinci, nikoliv duševně nemocní. Jejich správným umístěním je vězení, nikoli nemocnice.