Pozadí

Polsko i Litva si po první světové válce nárokovaly Vilnu (Vilnius).Polská vojska obsadila Vilnu v roce 1920 a před vypuknutím druhé světové války bylo město Vilna součástí severovýchodního Polska.

V souladu s podmínkami německo-sovětského paktu byla Vilna spolu se zbytkem východního Polska koncem září 1939 obsazena sovětskými vojsky. V říjnu 1939 Sovětský svaz předal Vilenskou oblast Litvě. Ve městě v té době žilo 200 000 obyvatel, z toho více než 55 000 Židů. Kromě toho ve městě našlo útočiště asi 12 000-15 000 židovských uprchlíků z Němci okupovaného Polska. Sovětská vojska obsadila Litvu v červnu 1940 a v srpnu 1940 připojila Vilno spolu se zbytkem Litvy k Sovětskému svazu. Dne 22. června 1941 zaútočilo Německo na sovětská vojska ve východní Evropě. Německá armáda obsadila Vilno 24. června 1941, třetí den po invazi.

Vilnianské ghetto

V červenci 1941 vydala německá vojenská správa řadu protižidovských nařízení. Během téhož měsíce německé Einsatzgruppen (mobilní zabijácké oddíly) za pomoci litevských pomocných jednotek zabily 5 000 židovských mužů v lese Ponary, osm kilometrů od Vilna. V srpnu 1941 převzala kontrolu nad Vilnou německá civilní správa. Koncem měsíce Němci v Ponarech zabili dalších 3 500 Židů.

Němci zřídili počátkem září 1941 ve Vilně dvě ghetta – ghetto č. 1 a ghetto č. 2. V roce 1941 se v ghettech objevily i další židovské objekty. Židé považovaní za práce neschopné byli soustředěni do ghetta č. 2. V říjnu 1941 německé oddíly Einsatzgruppe a litevské pomocné jednotky ghetto č. 2 zničily a obyvatelstvo ghetta v Ponarech zahubily. Věznice Lukiszki sloužila jako sběrné středisko pro Židy, kteří měli být převezeni do Ponar a zastřeleni. Do konce roku 1941 Einsatzgruppen zabily v Ponarech asi 40 000 Židů.

Židé v ghettu č. 1 byli nuceni pracovat v továrnách nebo na stavbách mimo ghetto. Někteří Židé byli posláni do pracovních táborů ve vilenské oblasti. Při pravidelných vražedných akcích byla většina obyvatel ghetta v Ponarech zmasakrována. Od jara 1942 do jara 1943 neprobíhaly ve Vilně žádné masové vražedné operace. Němci obnovili vraždění při konečné likvidaci ghetta č. 1 koncem září 1943. Děti, staří a nemocní lidé byli posíláni do vražedného centra Sobibor nebo byli zastřeleni v Ponarech. Přeživší muži byli posláni do pracovních táborů v Estonsku, zatímco ženy do pracovních táborů v Lotyšsku.

Odboj ve vilniuském ghettu

Vilniuské ghetto mělo významné židovské hnutí odporu. V roce 1942 vznikla skupina židovských partyzánů známá jako Sjednocená partyzánská organizace (Fareynegte Partizaner Organizatsye; FPO), která působila v ghettu. Odbojáři vytvářeli úkryty pro zbraně a připravovali se na boj proti Němcům. Na začátku září 1943, když si uvědomili, že Němci hodlají ghetto definitivně zničit, se členové odboje střetli s Němci, kteří vstoupili do ghetta, aby zahájili deportace. Židovská rada však souhlasila se spoluprací při deportacích Židů z ghetta v naději, že minimalizuje krveprolití. Následně se FPO rozhodla uprchnout do nedalekých lesů a bojovat proti Němcům. Někteří bojovníci z ghetta unikli konečnému zničení ghetta a odešli kanalizací k partyzánům do lesů Rudninkai a Naroch za městem.

V září 1943 Němci ve snaze zničit důkazy o vraždění Židů v Ponarech donutili oddíly židovských dělníků otevřít masové hroby a spálit mrtvoly. Židé z okolních pracovních táborů byli v Ponarech zabíjeni i nadále.

Během německé okupace byly v Ponarech zmasakrovány desítky tisíc Židů z Vilna a okolí, stejně jako sovětští váleční zajatci a další osoby podezřelé z odporu proti Němcům. Sovětská vojska osvobodila Vilno v červenci 1944.