Život ve skutečnosti nebyl tak skvělý. Nikdy mě tu moc nebavilo být, ale vážím si té příležitosti. Dnes jsem jel kolem domu, ve kterém jsem vyrůstal. Bydlí tam někdo jiný. Dneska to tam vypadá opravdu zchátrale. Nebyla jsem tam patnáct let od doby, kdy mámu vyhodili, protože její tehdejší manžel zfalšoval její jméno na hypotéku, kterou si na něj vzal. Když se rozešli, protože obtěžoval svou vnučku, přestal úvěr splácet a ona o dům přišla ve prospěch banky. Já jsem měl volno ve škole a později ten rok jsem musel skončit, protože jsem byl v zahraničí a stalo se 11. září. Být v té době Američanem v zámoří byl špatný nápad. Vrátil jsem se a další dva roky jsem strávil jako bezdomovec. V tom domě byly všechny mé příjemné vzpomínky. Prožil jsem tam krásné dětství a spoustu zábavy při hraní v těch lesích za tím domem. Tam jsem měl rodinu a byli tam lidé, kteří mě měli skutečně rádi, ne cizí lidé, kteří předstírají, že vás mají rádi, jakých je plný svět.

Maminka zemřela a já jsem neměl nic, co by mi ji připomínalo. Na tátu jsem taky neměl nic, podle čeho bych si ho pamatoval, kromě kopie stránky z nekrologu, kde zemřel před dvaceti lety. Chtěl jsem založit novou rodinu, ale nemohl jsem kvůli svému nedostatečnému postavení v naší společnosti. Nikdy jsem se nedokázal dát dohromady a řada špatných vztahů doprovázená nepřátelským pracovním prostředím ze mě udělala samotáře. V těchto dnech mi nedostatek vzdělání bránil v tom, abych měl volno v práci a našel si někoho nebo vlastnil dům, na který bych byl hrdý a do kterého bych ji mohl přivést. Prostě to pro mě nebylo ve hvězdách. V mém životě už nikdo nezůstal, protože pro nikoho jiného v něm není místo. Vysoká škola je pro lidi na dně, jako jsem já, příliš drahá.

Tady na Zemi se mi opravdu nelíbí. Mám dvě možnosti. Pracovat v zaměstnání, které mi sotva nebo vůbec nevynáší tolik, abych měl střechu nad hlavou nebo oblečení na zádech, nebo jít žít do lesa a živit se půdou. Vždycky mokrý, špinavý, studený nebo příliš horký. Bůh mi pomáhej, když si zlomím nohu nebo vážně onemocním. Na tyhle věci nikdo nemyslí, když romantizuje o životě na venkově. Existuje důvod, proč jsme skončili s životem takovým, jaký je dnes.

Lepší už to prostě nebude. Lidi mi už léta říkají, že se to zlepší, ale pravda je taková, že po tátově smrti to šlo všechno z kopce. Máma se zbláznila a začala chodit s čímkoli, díky čemu se necítila sama. Viděla jsem, jak se tátovy věci prodávají nebo rozbíjejí kvůli těm bezcenným mužům, které si sem vodila. Dokonce i většinu mých věcí rozdala. Nikdy se to nezlepšilo. Každý den, týden nebo měsíc to vypadalo jako nová překážka, která všechno ještě zhoršila. Kořenem všech mých problémů byli vždycky lidé. Trvalo mi roky, než jsem to pochopil, a když jsem si to uvědomil, tehdy jsem pochopil, jak moc jsem na tomhle světě sám. Práce v tak negativním prostředí po všechny ty roky se na mně opravdu podepsala. Další takový den je v tuto chvíli nepřijatelný. Nemůžu se jim divit, že jsou nenávistní. Nemohou žít tak skvělý život, když pracují po mém boku. Já vím, že ne.

Dalších třicet let už to nevydržím. K ničemu to nepřispěje, a až budu moc starý na práci, budu se muset prostě odstěhovat na ulici, protože je nemožné vydělávat takhle málo a našetřit si dost na důchod. Tedy pokud se toho věku vůbec dožiju, což upřímně řečeno nechci. Prostě chci mít život za sebou, protože lepší už to nebude. Jsou tu určité skutečnosti, které tomu brání. Když sníte o tom, že si pronajmete mobilní dům, pak je na čase si ustřelit hlavu. Je to tak špatné. Nemůže to fungovat. Dala jsem do toho všechno a hlavní důvod, proč to píšu, je ten, že to nemám komu říct. V mém životě nikdo není. Před deseti lety jsem vyhodila telefon, protože jsem už léta s nikým netelefonovala. Na světě je 7 miliard lidí, a přesto jsem se ocitl nejen sám, ale sám už téměř dvě desetiletí. Je pozdě, uzavřenost, deprese a zneužívání po tolik let mi udělaly preventivní jizvy, které mi zabrání v tom, abych někdy v životě našel štěstí. Nedostatek vzdělání mi zabrání vydělat si dost peněz na to, abych mohl vyhledat pomoc. Nedostatek vzdělání mi také zabrání mít dost času na to, abych vyhledal pomoc.

Chci jen, aby to přestalo bolet. Chci jen, aby to všechno skončilo. Nechci se zítra probudit. Prosím, prosím tě, už žádný další den.