Následující tabulka uvádí různé doložené hlásky a jejich přepis do IPA. Při obecném používání nemusí ortografické rozlišení hlásek nebo fonémů nutně zastávat každý pisatel. Autor může například rozlišovat pouze některé hlásky podle délky a ortografické prostředky se mohou míchat a kombinovat. Tam, kde je v tabulce uveden dlouhý nebo krátký foném /(ː)/, představuje specificky krátký // nebo dlouhý /ː/ foném další hlásky, na které se nevztahují pravidla označování délky. Stejně tak fonetický záznam uvádí pouze hlásky, které nejsou použity ekvivalentním fonémem (fonémy). N/A se používá v případě, že není použit žádný specifický hláskový zápis, např. pokud jsou všechny hlásky dlouhých samohlásek nalezeny pomocí pravidel pro odvození hlásky dlouhých samohlásek od samohlásky krátké, nebo není použit žádný obecný hláskový zápis, např.např. když se krátké a dlouhé samohlásky píší vždy jinak.

Legenda:

• U: Nepřehlasovaný
• E: Hlavně východní
• (ː): Dlouhé nebo krátké. Viz sloupce /Vː/ a /Cː/ pro označení délky a geminace.
• ?:

Nízké/střední samohlásky mohou být označeny různě:

• /æ/ = /ɛ/
• /ɒ/ = /ɔ/
• /ɑ/ = /a/

Dialektově specifické hlásky:

• /ɒː/: islandština; a, aa, á, o, ó, ǫ́; normalizované: á
• /ə/: dánština; e, æ

Když došlo ke sloučení dialektů, jako je monoftongizace OEN, regionální pravopis se často změnil, aby to odrážel. Někdy se používaly hlásky obou fonémů, ale zaměňovaly se.

Epentetická samohláska měla různé regionální hláskové podoby. Ve východní norštině se běžně psala jako ⟨e⟩ nebo ⟨a⟩, zatímco v západní norštině se často psala jako ⟨u⟩, na Islandu téměř vždy.

Rukopisný pravopisUpravit

Původní islandské rukopisy, které jsou hlavním zdrojem znalostí severské mytologie, nepoužívaly jednotný systém pravopisu. V době vikinské se mluvilo mnoha dialekty staroseverštiny. Ačkoli se zdá, že byly vzájemně srozumitelné, mírné odchylky vedly k různým pravopisům. Stejné jméno tak mohlo být i v původních rukopisech psáno několika různými způsoby. Existovala písmena jedinečná pro tento jazyk, například upravená verze písmene Wynn zvaná Vend, která se krátce používala pro hlásky /u/, /v/ a /w/. Zejména délka samohlásek byla v mnoha rukopisech vyznačena jen sporadicky a různé umlautované samohlásky nebyly často odlišeny od ostatních. Další komplikací je, že se vyvinulo několik zkrácených tvarů pro běžná slova, slabiky a gramatické koncovky. Jedním z příkladů je použití runy s názvem maðr (muž) pro slovo maðr. Dalším je používání speciálního glyfu pro různé koncovky r, které jsou ve staré norštině tak běžné. Tyto písařské zkratky jsou rozděleny do následujících kategorií:

• Přerušení, zkrácení nebo zkrácení: Zkrácení: Některá písmena slova jsou vynechána, přičemž zkrácení je označeno horní čarou (např. vypuštěním nosovky), tečkou (tečkami) vedle písmene nebo příležitostně dvojtečkou. Příklady: Ꝥ pro þat (atd.), ū pro um, hō pro hón, þan̅ pro þann; .kgr. pro konungr, .s. pro sonr.
• Kontrakce: Píše se první a poslední písmeno a zkratka se označuje tečkou nebo horním tahem.
• Speciální značky nebo brevigrafy: Symboly nahrazující slova nebo slabiky. Příklady: Příklady: tironské et (⁊) pro ok, ᛘ pro maðr, slabičné et (Ꝫꝫ) v mꝫ (með) pro /eð/.
• Superscriptová písmena: Pravidelná písmena obsažená ve slově nebo písmena určená speciálně pro účely zkrácení. Často se slabičným obsahem. Příklady: sᵏ (sik), znak ve tvaru cik-cak hlavně pro er a ir v u͛a (vera).

Tyto zkratkové konvence a většina znaků jsou zděděny ze samotné latinky a byly běžné pro latinskou abecedu v jiných jazycích. Jiné znaky nebo konvence jsou však specificky severské, například er zig-zag.

Normalizovaný pravopisEdit

„Normalizovaný pravopis“ lze použít pro označení normalizace obecně nebo zejména standardní normalizace. Při normalizovaném pravopisu se rukopisný pravopis mění tak, aby se dodržoval, aby byl přísnější a pravidelnější. Tato přepisování jsou navržena tak, aby byla spíše foneticky přesná než reprezentativní pro rukopisy. Míra normalizace může být různá, ale obecně se text nakonec omezuje na omezené odchylky od pravidelného systému, třeba na úkor některého nářečního znaku.

Z různých důvodů přišli učenci 19. století se standardizovanou normalizací staroslověnštiny, která se používá dodnes. Vychází především z tzv. prvního gramatického pojednání. Délka samohlásek je vyznačena a umlautované samohlásky jsou jednoznačně zastoupeny. Standardizovaný pravopis používá několik znaků, které nejsou k dispozici v nejběžnějších elektronických znakových sadách. Často se používají náhrady, zejména v elektronických formátech. Nejdůslednější je použití ö místo ǫ.