Rada sleduji komunity žen – celebrit i instagramových influencerek -, které se na sociálních sítích chlubí duhově zbarvenými chloupky v podpaží nebo chlupatými nohami. Ale všimla jsem si, že chloupky na pažích – jako tmavé chmýří táhnoucí se od zápěstí až k loktům – se do konverzace dostávají jen zřídka. Kde jsou ženy, které hrdě mávají chlupatýma rukama ve vzduchu? Já už si je například přestávám strhávat nebo schovávat.

Jako žena libanonského a italského původu mám v rodině tmavé ochlupení běžně. Ale ze všech věcí, kterými jsem si byla jako teenagerka nejistá, mezi ně nikdy nepatřily chloupky na pažích. Vyrůstala jsem v Belgii, kde se dívky zabývaly holením nohou nebo podpaží – nikoliv skutečných paží – takže dlouhé, světle hnědé chloupky podél mých předloktí nikdy nepřipadaly v úvahu při mých pokusech zapadnout mezi vrstevníky.

Ochlupení na pažích jsem si začala více uvědomovat na vysoké škole v Bejrútu, když mě někdo v nehtovém salonu upozornil, jak mám dlouhé chloupky na rukou. „Nechtěla byste si je také odstranit?“ zeptala se mě. V Bejrútu jsem zjistila, že depilace je běžná (a super dostupná) a péče o ně je společenskou zábavou.

Pamatuji si, jak jsem jako mladá dívka sledovala oceňovaný film Karamel od Nadine Labaki. Vypráví příběh tří žen, jejichž životy se proplétají v jednom bejrútském kosmetickém salonu kvůli zkrášlovacím procedurám, jako je sukar banat (arabská praktika zahřívání karamelu jako způsobu odstraňování ochlupení). Tyto procedury nebyly jen estetické, ale i kulturně významné a osobnostně určující.

Ačkoli pocházím z libanonských kořenů, tyto praktiky mi byly cizí. V touze dohnat to jsem si následující čtyři roky odměřovala život lžičkami horkého vosku a pečlivě si obnažovala paže a stehna. Jakmile jsem byla hotová, kosmetičky mi říkaly „na’eeman“, což znamená „gratuluji, že vypadáš čistěji“. Při seznamování s arabskou kulturou jsem se dozvěděla, že muži dávají přednost tomu, aby jejich ženy byly vždy upravené.

Když jsem z Bejrútu přišla do Států, setkala jsem se s jinými rituály krásy, ale se stejným pocitem, že žiji v kultuře posedlé vlasy. Nebo jak říká doktorka Shari Marchbeinová, certifikovaná dermatoložka a členka Americké dermatologické akademie, pro SELF: „Kultura posedlá nedostatkem vlasů“. Většina z nás je kulturně podmíněna tím, že si „bezvlasost“ spojuje se známkami ženskosti a hygieny. Hladká pokožka bez chloupků je považována za ženskou. Společenské stigma ochlupení může v mnoha ženách, včetně mě, vyvolávat pocit studu nebo špíny. „Lidé, zejména ženy, jsou kvůli tomu nejistí. A čím tmavší, silnější a hrubší jsou jednotlivé chloupky, tím větší je to problém,“ říká pro SELF doktor Kenneth Howe, certifikovaný dermatolog z Wexler Dermatology. K popisu svých pacientů dodává: „Podají to téměř zoufalým způsobem, jako ‚vypadám jako medvěd‘. Lidé si ze sebe dělají legraci.“

Od té doby, co jsem se před dvěma lety přestěhovala do New Yorku, jsem si přestala depilovat chloupky na rukou – a cítím se sebevědomější než kdy dřív.

Částečně mám pocit, že kultura ve Spojených státech je k chloupkům na rukou vstřícnější, a proto je pro mě snazší vzdát se rituálního stříhání z dob mého dospívání a počátku dvacátých let. Za to, že jsem od tohoto zvyku upustila, však může i změna mého vlastního pohledu na to, co znamená krása a péče o pleť.

S chloupky na pažích se cítím stejně sebevědomě, ne-li více. Od mládí jsem bojovala s keratosis pilaris a intenzivními návyky na vytrhávání kůže a neustálá depilace mi KP ještě zhoršovala. Špunty na pažích byly podrážděné a způsobovaly zarůstání, které jsem si neustále vybírala. Teď, když už jsem z těch vnímavých teenagerských a studentských let venku, mi mnohem víc záleží na zdraví mé kůže než na chloupcích, které z ní vyrůstají. (Profesionální rada: Pokud se chystáte odstranit chloupky na pažích, dermatici říkají, že depilace voskem chloupky roztříští a může vést k zarůstání chloupků nebo jinému podráždění pokožky; laserová epilace je sice drahá, ale přináší lepší a trvalejší výsledky.)

S postupem času jsem se naučila být ke svému tělu shovívavější. Už necítím tu potřebu podléhat vnějšímu tlaku, abych vypadala bez chloupků, hladší nebo „čistší“. A i když si určitě nechávám pravidelně dělat manikúru nebo foukat vlasy, vychází to z jiného místa. Dělám to proto, abych si udělala radost, ne proto, abych se zalíbila ostatním.