Ještě jako student práv se Obama poprvé zapsal do dějin a na titulní stránky novin, když byl na jaře 1990 zvolen prvním černošským prezidentem Harvard Law Review.

A již jako student práv se Obama setkal s mnoha profesory a spolužáky, kteří se ukázali být nápomocni při jeho raketovém politickém vzestupu ze státního senátora na prezidenta Spojených států během pěti let.

Každý z nich má zřejmě svůj příběh o tom, jak moc Obama vynikal.

Jistě, Obamova jedinečná a dnes již známá osobní historie ho odlišovala. Na univerzitní půdu přišel na podzim roku 1988 ve věku 27 let, starší než mnozí jeho spolužáci, poté, co působil jako komunitní organizátor v Chicagu. Profesor Kenneth Mack ’91, jeho spolužák a přítel, říká, že Obama zpočátku příliš nemluvil o dalších aspektech svého jedinečného původu, včetně dětství stráveného na Havaji a v Indonésii nebo skutečnosti, že jeho matka byla běloška.

Nejpozoruhodnější vzhledem k jeho složité identitě bylo, jak dobře Obama vypadal sám se sebou. „Barackova identita, jeho sebevědomí bylo tak vyrovnané,“ vzpomínala Cassandra Buttsová ’91, která ho potkala ve frontě na finanční pomoc, v rozhovoru pro pořad „Frontline“ televize PBS. „Na právnické fakultě na nás nepůsobil jako někdo, kdo hledá sám sebe.“

Obamovo vystupování ve třídě i mimo ni přitahovalo více pozornosti než jeho výrazný osobní příběh. Na jaře svého prvního ročníku na právnické fakultě se Obama zastavil v kanceláři profesora Laurence Tribeho ’66 a zajímal se o možnost stát se výzkumným asistentem.

Tribe zřídkakdy přijímal studenty prvního ročníku, ale vzpomíná, že ho zaujala Obamova neobvyklá kombinace inteligence, zvídavosti a zralosti. Byl natolik ohromen, že Obamu na místě přijal – a napsal si jeho jméno a telefonní číslo do kalendáře ještě ten den – 31. března 1989 – pro pozůstalé.

Obama pomáhal při výzkumu složitého článku, který Tribe napsal a v němž hledal souvislosti mezi fyzikou a ústavním právem, a také knihy o potratech. Následující rok se Obama zapsal do Tribeho kurzu ústavního práva.

Tribe rád říká, že před Obamou učil asi 4 000 studentů a od té doby další 4 000, přesto na něj nikdo neudělal větší dojem.

Profesorka Martha Minowová vzpomíná: „Měl jsem pocit, že se mi to podařilo: „Jeho výmluvnost a respekt kolegů byly opravdu pozoruhodné,“ říká Minowová. Když mluvil v její třídě o právu a společnosti, „všichni velmi zpozorněli a ztichli.“

Artur Davis ’93 si stále živě vzpomíná, jak moc ho Obama inspiroval svým projevem, který přednesl během orientačního týdne na téma snahy o dokonalost a mistrovství. Davis, nyní kongresman Spojených států amerických z Alabamy, trvá na tom, že z tohoto Obamova projevu odcházel s přesvědčením, že právě slyšel budoucího soudce Nejvyššího soudu – nebo prezidenta.

Obama projevil na právnické fakultě kromě výřečnosti i další vlastnosti, které budou určovat jeho úspěch jako prezidentského kandidáta.
„Už tehdy bylo vidět mnoho z jeho vlastností, přístupu k politice a schopnosti spojovat lidi,“ říká Michael Froman ’91, který s Obamou spolupracoval na Law Review.

Jako vůdčí osobnost univerzity se úspěšně orientoval ve vyhrocených politických sporech, které na univerzitě zuřily. V roce 1991 protestující studenti, kteří požadovali, aby škola zaměstnávala více černošských učitelů, uspořádali sit-in v děkanátu a podali žalobu kvůli údajné diskriminaci.

Obama promluvil na jednom protestním shromáždění, ale většinou raději zůstal v zákulisí a šel příkladem, vzpomíná jeden z vůdců protestů, Keith Boykin ’92. Obama se rozhodl nestavět se na žádnou stranu v ideologických sporech, které často rozdělovaly politicky polarizovaný kolektiv Law Review, a místo toho se stavěl do role mediátora a smírčího prostředníka. Tímto přístupem si získal trvalý respekt členů Law Review, včetně těch, kteří dnes nemusí nutně souhlasit s jeho politickými názory.

„Měl tendenci nevstupovat do těchto debat a sporů, ale spíše lidi spojovat a vytvářet kompromisy,“ říká Bradford Berenson ’91, který patřil mezi relativně malý počet konzervativců v Law Review.