Úvod

Od konce druhé světové války se evropské země snaží prohloubit svou integraci v zájmu míru a hospodářského růstu. Instituce, které se staly Evropskou unií, se postupně rozšiřovaly a posilovaly svou autoritu, protože členské státy předávaly unii stále více rozhodovacích pravomocí.

Evropská unie však byla v posledních letech zmítána řadou krizí, které prověřily její soudržnost, včetně světové finanční krize v roce 2008, přílivu migrantů z Afriky a Blízkého východu a jednání o brexitu. Na začátku roku 2020 se blok snažil vypracovat společnou reakci na vypuknutí nového koronavirového onemocnění COVID-19.

Více o:

Evropské unii

Evropě

Diplomacii a mezinárodních institucích

Evropské centrální bance (ECB)

Kongresech a parlamentech

Dnes je EU mocným hráčem na světové scéně, ale složitost jejích mnoha institucí může často mást. Přinášíme vám bližší informace o tom, co je EU a jak funguje.

Jaké jsou hlavní instituce EU?

Evropská integrace se začala formovat v 50. letech 20. století, ale moderní unie byla založena v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou. Současnou strukturu a pravomoci získala EU v roce 2007 Lisabonskou smlouvou, známou také jako reformní smlouva. Na základě těchto smluv se sedmadvacet členů bloku dohodlo na spojení své suverenity a přenesení mnoha rozhodovacích pravomocí na EU.

Existuje sedm oficiálních institucí EU, které lze zhruba rozdělit podle jejich výkonných, legislativních, soudních a finančních funkcí.

Evropskou radu, seskupení nejvyšších politických představitelů EU, tvoří prezident nebo premiér každého členského státu. Její summity určují celkové směřování unie a řeší naléhavé otázky na vysoké úrovni. Její členové volí předsedu, který může vykonávat funkci až dvě dvouapůlletá funkční období. Současným předsedou je bývalý belgický premiér Charles Michel.

Nejvíce každodenních pravomocí má Evropská komise, hlavní výkonný orgán EU. Navrhuje zákony, spravuje rozpočet, provádí rozhodnutí, vydává nařízení a zastupuje EU po celém světě na summitech, jednáních a v mezinárodních organizacích. Členy komise jmenuje Evropská rada a schvaluje Evropský parlament. V čele současné komise stojí bývalá německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová.

Další informace o:

Evropské unii

Evropě

Diplomacii a mezinárodních institucích

Evropské centrální bance (ECB)

Kongresech a parlamentech

Evropský parlament je jediný přímo volený orgán EU, jehož zástupci jsou rozděleni podle počtu obyvatel jednotlivých členských států. Na rozdíl od tradičních zákonodárných sborů nemůže navrhovat právní předpisy, ale zákony nemohou být přijaty bez jeho schválení. Rovněž vyjednává a schvaluje rozpočet EU a dohlíží na činnost Komise. Parlament v současné době vede italský politik David Sassoli.

Rada Evropské unie, známá také jako Rada ministrů, aby se předešlo záměně, je druhou zákonodárnou složkou, jejíž schválení je rovněž nutné pro přijetí právních předpisů. Tato rada se skládá z ministrů vlád všech členských států EU, kteří jsou uspořádáni podle oblastí politiky. V jedné skupině se například scházejí ministři zahraničí všech členů EU, v jiné jejich ministři zemědělství atd.

Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) je nejvyšší soudní orgán EU, který vykládá právo EU a řeší spory. SDEU se skládá z Evropského soudního dvora, který objasňuje právo EU vnitrostátním soudům a rozhoduje o údajných porušeních ze strany členských států, a Tribunálu, který projednává širokou škálu případů podaných jednotlivci a organizacemi proti orgánům EU.

Evropská centrální banka (ECB) spravuje euro pro devatenáct zemí, které měnu používají, a provádí měnovou politiku EU. Pomáhá také regulovat bankovní systém EU. Uprostřed evropské dluhové krize, která kontinentem otřásala od roku 2009, se prezident ECB Mario Draghi kontroverzně zavázal, že banka bude působit jako věřitel poslední instance pro churavějící ekonomiky eurozóny. V roce 2019 Draghiho vystřídala francouzská politička Christine Lagardeová, bývalá šéfka Mezinárodního měnového fondu.

Evropský účetní dvůr (EÚD) provádí audit rozpočtu EU, kontroluje, zda jsou finanční prostředky řádně vynakládány, a případné podvody hlásí Parlamentu, Komisi a vládám členských států.

Úřady těchto institucí se nacházejí po celé EU, přičemž sídlí v Bruselu, Frankfurtu, Lucemburku a Štrasburku.

Jak spolu tyto instituce souvisejí?

Tyto orgány EU tvoří složitou síť pravomocí a vzájemného dohledu.

V základu čerpají svou demokratickou legitimitu z voleb dvěma způsoby: Za prvé, Evropská rada, která určuje celkové politické směřování bloku, je složena z demokraticky zvolených vedoucích představitelů členských států. Za druhé, Evropský parlament se skládá ze zástupců – známých jako poslanci Evropského parlamentu – kteří jsou přímo voleni občany jednotlivých členských států EU.

Evropská rada a Parlament společně určují složení Evropské komise – Rada jmenuje její členy a Parlament je musí schválit. Komise má výhradní pravomoc navrhovat zákony a výdaje EU, ale všechny právní předpisy EU musí schválit jak Parlament, tak Rada ministrů.

Jaké jsou pravomoci Evropského parlamentu?

Ačkoli Parlament nemůže iniciovat právní předpisy, právní předpisy EU nemohou projít bez schválení Parlamentem. Parlament projednává všechny zákony, včetně rozpočtu, s komisí a Radou ministrů v rámci ujednání známého jako spolurozhodování.

Mezinárodní dohody, včetně obchodních dohod, navíc vyžadují podpis Parlamentu. Předseda Parlamentu, který je volen tímto orgánem, musí rovněž podepsat zákony, aby mohly být schváleny.

Parlament má řadu dalších pravomocí. Schvaluje členy Evropské komise, což znamená, že parlamentní volby mají velký vliv na určování směru politiky EU. Parlament si také může vynutit odstoupení členů Komise. To se zatím nikdy nestalo, ale v jednom případě, v roce 1999, komise hromadně odstoupila kvůli korupčnímu skandálu dříve, než mohl Parlament jednat.

Co dělá Evropská komise?

Jako výkonný orgán je komise nejvíce zodpovědná za každodenní fungování EU.

Komise má za úkol připravovat právní předpisy a sestavovat rozpočet EU. Tyto návrhy zasílá Parlamentu a Radě ministrů a vyjednává s nimi, dokud nezíská souhlas obou institucí.

Komise také odpovídá za to, že zákony EU jsou prováděny a rozpočet je správně rozdělen, ať už prostřednictvím dohledu členských států, nebo prostřednictvím jedné z desítek agentur EU.

Dalšími úkoly je zastupování EU v mezinárodních organizacích, prosazování zahraniční politiky bloku a vedení obchodních jednání. Komise také pomáhá prosazovat smlouvy EU tím, že vyvolává právní spory u Soudního dvora.

Co všechno zahrnuje právo EU?

Členské státy udělily EU různé úrovně pravomocí v různých oblastech, tzv. kompetence:

• Výlučné kompetence jsou oblasti, ve kterých může přijímat zákony pouze EU, nikoliv národní vlády. Patří mezi ně mnoho klíčových činností EU, včetně celní unie, pravidel hospodářské soutěže, obchodních dohod a v případě zemí eurozóny i měnové politiky.
• Sdílené kompetence jsou ty, v nichž mohou národní vlády vydávat zákony, ale pouze v případě, že EU již nemá související zákony. To se týká jednotného trhu, který zajišťuje volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Týká se to také zemědělství, výdajů na regionální rozvoj, dopravy, energetiky, ochrany životního prostředí a spotřebitelů, veřejného zdraví a výzkumu a technologií.
• Podpůrné kompetence jsou oblasti, ve kterých může EU pouze posílit činnosti, které již členské státy provádějí. Patří mezi ně kultura, vzdělávání, sport a řada sociálních politik.

Jak EU vede svou zahraniční politiku

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), jak se zahraniční politika EU nazývá, se týká především diplomacie, bezpečnosti a obranné spolupráce.

Směr na vysoké úrovni určují vlády členských států bloku prostřednictvím Evropské rady a Rady ministrů. Rozhodnutí v rámci SZBP však musí být jednomyslná a členské státy si ponechávají volnost při tvorbě vlastní zahraniční politiky. To vedlo ke kritice, že schopnost EU předkládat společný postoj je často podkopávána rozpory mezi členskými státy.

Provádění SZBP, za které odpovídá Evropská komise, zajišťuje vysoký představitel unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, což je funkce neformálně známá jako ministr zahraničí EU. Tato funkce byla zřízena Lisabonskou smlouvou s cílem posílit a centralizovat diplomacii EU.

Smlouva rovněž vytvořila diplomatickou službu EU, Evropskou službu pro vnější činnost. Ta je řízena Komisí, zaměstnává pracovníky z různých institucí EU a působí ve více než 140 zemích.

Jednota EU v oblasti zahraniční politiky byla v posledních letech opakovaně podrobena zkoušce. Blok hrál vedoucí úlohu při vyjednávání mezinárodních dohod, včetně pařížské dohody o klimatu a íránské jaderné dohody, které byly dokončeny v roce 2015. V roce 2016 dosáhl dohody s Tureckem o omezení přijímání uprchlíků, ale migrační politika členy hluboce rozdělila a pomohla vytvořit podmínky pro brexit, hlasování Spojeného království o vystoupení z Unie. Ve velkých konfliktních oblastech, jako je Libye, Sýrie a Ukrajina, se blok snažil definovat společnou politiku. Od anexe Krymu v roce 2014 zachovává sankce vůči Rusku, ale členové EU se rozcházejí v názoru na to, jak úzce spolupracovat s Moskvou v oblasti energetiky a dalších oblastech.

Francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová se mezitím rozcházejí v názoru na roli a rozšíření institucí EU. Rozpory se objevily také v otázce investic do kritické infrastruktury společností, jako je Huawei a další čínské firmy, a reakce bloku na rychlé šíření nového koronaviru prověřila evropskou jednotu.

Jak probíhají obchodní jednání?

Ministerstvo zahraničních věcí EU se liší od společné obchodní politiky EU, která provádí obchodní politiku prostřednictvím komisaře EU pro obchod. Vlády členských států se dohodly, že na rozdíl od ostatních zahraničněpolitických záležitostí přenesou veškeré své rozhodovací pravomoci v této oblasti na EU.

EU potřebuje jednotnou obchodní politiku kvůli celní unii, která stanovuje jednotný vnější celní sazebník pro celý blok, a jednotnému trhu, který ke všemu zboží a službám vstupujícím do EU přistupuje stejně. EU tak při obchodních jednáních a ve Světové obchodní organizaci vystupuje jako jeden subjekt.

K uzavření obchodní dohody je zapotřebí většina institucí EU.

• Nejprve musí vlády členských států prostřednictvím Evropské rady a Rady ministrů souhlasit s tím, aby Evropská komise získala mandát k jednání s konkrétním partnerem.
• Komisař EU pro obchod se poté ujímá vedení a vyjednává dohodu.
• Před podpisem jakékoli dohody ji musí schválit Evropský parlament a Rada ministrů, stejně jako jakýkoli jiný právní předpis.

Nakonec, pokud je obchodní dohoda obzvláště rozsáhlá, může vyžadovat také individuální souhlas každého členského státu EU. Jedním z takových příkladů je Komplexní hospodářská a obchodní dohoda mezi EU a Kanadou (CETA). Dohoda CETA byla podepsána v roce 2016 a dosud nenabyla plné účinnosti, protože italská vláda ji dosud odmítla podepsat. EU byla také uprostřed jednání o komplexním obchodním paktu se Spojenými státy, známém jako Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP), ale tato dohoda byla odložena za vlády amerického prezidenta Donalda J. Trumpa, který označil EU za „nepřítele“ v oblasti obchodu.

Existuje armáda EU?

Státy EU spolupracují na vojenských misích, ale ty jsou prováděny na dobrovolné bázi, případ od případu, národními armádami. Neexistuje žádná stálá armáda EU nezávislá na armádách členských států.

Bezpečnostní úsilí EU probíhá v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky (SBOP), která je rovněž řízena Evropskou komisí a vedena ministrem zahraničí EU. SBOP zahrnuje jak vojenskou, tak civilní činnost, od policejních výcvikových programů až po udržování míru, boj proti pirátství a záchranné mise. Všechny současné hlavní vojenské mise EU se nacházejí v Africe, včetně misí v Mali, Nigeru, Jižním Súdánu a v oblasti Afrického rohu.

Vojenské operace EU přesto vyvolávají otázku, jaký je jejich vztah k vojenské alianci Severoatlantické aliance (NATO), jejíž členství se částečně překrývá s členstvím EU. Lisabonská smlouva uznává NATO jako primární prostředek kolektivní obrany Evropy a upřesňuje, že EU bude hrát podpůrnou roli. V praxi se mnozí, včetně amerických politiků, obávají, že toto ujednání zdvojuje úsilí a komplikuje evropskou obranu.

Jak velký je rozpočet EU?

Rozpočet Evropské unie činil v roce 2017, což je poslední rok, za který Evropská komise zveřejnila úplné účetnictví, něco málo přes 150 miliard dolarů.

• Největší část z toho, asi 40 procent, jde na zemědělské programy. Největší výdaje jdou na přímé platby zemědělcům a rozvoj rybolovu, lesů a venkovských komunit.
• Druhá největší část, přibližně 25 procent, jde na hospodářskou, sociální a územní soudržnost, která má pomoci méně rozvinutým zemím EU dohnat zaostávání. Výdaje zahrnují investice a technickou pomoc malým podnikům, rozvoj infrastruktury, programy zaměstnanosti a nízkouhlíkovou energetiku.
• Související výdaje na konkurenceschopnost, asi 15 procent, jdou na výzkum a vývoj v celé EU, energetiku, dopravu a telekomunikační iniciativy.
• Globální Evropa pokrývá úsilí EU v oblasti zahraniční politiky, zatímco bezpečnost a občanství se zaměřuje převážně na migraci a programy vymáhání práva.

Rozpočet EU je sice každoročně znovu projednáván Evropskou komisí, Parlamentem a Radou ministrů, ale musí se vejít do dříve dohodnutých rozpočtových rámců, které stanovují horní hranici celkových výdajů, zpravidla na období sedmi let. Současný rámec se vztahuje na období 2014-2020.

Rozpočet EU musí být vyrovnaný, protože blok nemá pravomoc vydávat více, než přijímá. Téměř všechny jeho příjmy pocházejí od členských států, které přispívají různými částkami v závislosti na své ekonomické síle. Mnoho méně rozvinutých států je čistými příjemci, kteří dostávají z fondů EU více, než platí.

V roce 2017 bylo největším čistým příjemcem Polsko, které dostalo téměř o 10 miliard dolarů více, než zaplatilo, následované Řeckem a Rumunskem, každé s téměř 4 miliardami dolarů.

A co další organizace EU?

Kromě sedmi oficiálních institucí EU má blok desítky dalších orgánů – agentur, výborů, úřadů, nadací, škol a bank. Obvykle provádějí výzkum, vydávají doporučení, plní administrativní úkoly nebo jinak pomáhají provádět politiku EU. Existují také politická a hospodářská uspořádání, která zahrnují některé, ale ne všechny země EU.

Několik hlavních příkladů:

• Schengenský prostor zahrnuje země, které se dohodly na odstranění všech vzájemných hraničních kontrol a posílení spolupráce při prosazování práva. Jeho členy jsou čtyři země mimo EU – Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko – zatímco pět zemí EU – Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Irsko a Rumunsko – se ho neúčastní.
• Eurozóna je skupina devatenácti ze sedmadvaceti členů EU, kteří používají měnu euro. Jejich měnová politika podléhá Evropské centrální bance, která euro vydává a spravuje. Dánsko a Spojené království získaly trvalou výjimku; zbytek EU má ze zákona povinnost se k eurozóně v určitém okamžiku připojit.

• Evropský mechanismus stability (ESM) je agentura EU, která poskytuje nouzové půjčky přímo vládám nebo soukromým bankám, které se potýkají s problémy, a to pod podmínkou, že budou provedeny hospodářské reformy, což je role, které se ECB snaží vyhnout. Byl zřízen v roce 2012 a je trvalou inkarnací řady dočasných záchranných fondů vytvořených po finanční krizi v roce 2008. Během pandemie koronaviru se opět dostal do centra pozornosti, neboť politici přislíbili prostřednictvím ESM další půjčky v hodnotě stovek miliard dolarů.

• Evropská investiční banka (EIB), založená v roce 1958, je oficiální investiční bankou EU, která poskytuje levné úvěry, kapitálové investice a další financování tisícům podniků, vládních programů a dalších iniciativ. Jejími akcionáři je dvacet sedm členských států EU. Převážná většina jejích investic je zaměřena na projekty, které podporují hospodářské a sociální cíle EU, včetně financování malých podniků, energetických systémů, infrastruktury a programů, které podporují rovnost žen a mužů a udržitelnost životního prostředí. Banka však financuje i projekty v jiných regionech světa.

• Evropský hospodářský prostor (EHP) je dohoda z roku 1994, která rozšiřuje jednotný trh EU na tři země mimo EU: Island, Lichtenštejnsko a Norsko. Tyto tři země a Švýcarsko tvoří Evropské sdružení volného obchodu (ESVO), samostatnou zónu volného obchodu.

Nakonec, několik dalších subjektů, které působí v Evropě nebo v ní sídlí, je často nesprávně považováno za instituce EU.

• Rada Evropy je mezinárodní organizace se sídlem ve Francii, jejímž posláním je podpora demokracie a lidských práv v Evropě. Mezi jejími sedmačtyřiceti členy je mnoho zemí, které nejsou členy EU, včetně Ruska a Turecka.
• Evropský soud pro lidská práva, který je součástí Rady Evropy, existuje za účelem prosazování Evropské úmluvy o lidských právech, mezinárodní dohody o občanských a politických právech, která vstoupila v platnost v roce 1953.

• Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) se sídlem v Londýně byla založena s cílem pomoci zemím bývalého sovětského východního bloku při přechodu na kapitalistické hospodářství. Banka má nyní více než sedmdesát členů a působí po celém světě, včetně Afriky a Asie.

• Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je mezinárodní organizace, jejímiž členy je velká část Evropy, Rusko a další postsovětské státy a Spojené státy a Kanada. Vznikla během studené války a jejím posláním je posilovat spolupráci mezi Východem a Západem v oblasti kontroly zbrojení, řešení konfliktů, prosazování práva a dalších bezpečnostních otázek.
• Interpol, síť policejních agentur ze 194 zemí, sídlí ve Francii. Vznikla z dřívějších snah o spolupráci při prosazování práva převážně evropských zemí, ale nyní má celosvětovou působnost.